Sociální politika
Sociální politiku lze vymezit dvěma přístupy, předně jako jednání státu a dalších subjektů sociální politiky s cílem pozitivně ovlivnit životní podmínky lidí. Krebs (2010) uvádí že toto „širší pojetí sociální politiky“ je nezbytné pro tvorbu dlouhodobé koncepce sociální politiky, které na sociální politiku nahlíží jako systém provázaný ze společenským okolím. V „užším slova smyslu“ je sociální politika vnímána jako soubor aktivit, nástrojů a opatření, jejichž smyslem je reakce na nepříznivé sociální události jako jsou stáří, nemoc, invalidita nebo i nezaměstnanost a chudoba.[1] V praxi jde tedy o systém sociálních dávek, zdravotního a sociálního pojištění. Cílem sociální politiky je tedy vytváření důstojných podmínek života všem občanům nebo alespoň jejich většině. Sociální politika je část veřejné politiky jejímž předmětem jsou sociální témata.
Koncepce sociální politiky
Přístupy sociální politiky
Z hlediska přístupů k řešení sociálních problémů lze rozlišit dva typy sociální politiky. První přístupem je aktivní (perspektivní) sociální politika, která se vyznačuje snahou o předcházení vzniku sociálních problémů a přijímání preventivních opatření. Těch lze dosáhnout jednak systémovou změnou sociální politiky nebo také intervencí. Pasivní (retrospektivní) politika se zaměřuje na řešení již vzniklých sociálních problémů. Její povaha je vždy intervencionalistická.[1]
Principy
Princip spravedlnosti
Český ekonom Josef Macek (1925) definuje sociální spravedlnost jako „největší štěstí největšího počtu“.[2] Nelze hovořit o sociální spravedlnosti jako o absolutní kategorii, jednoznačně vymezitelnou nějakou definicí.[1] Podle své ideologické orientace autoři uplatňují různá dílčí hlediska a přístupy.
Liberálové se kloní k zásadě odměňování podle výkonu zásluh daného jednotlivce. Podle významného liberálního ekonoma Friedricha Hayeka „pojem sociální spravedlnosti nemá smysl, pokud pravidla nikdo nevytvořil, ale jsou přirozená, protože nespravedlnost není komu vytknout; je to jako prohra nebo výhra ve hře“. Socialisté naopak zdůrazňují společenskou rovnost, která přispívá ke stabilitě společnosti jako celku. Tomuto přístupu je blízký také koncept sociálních práv britského sociologa Thomase Marshalla. Koncept rovnosti příjmů, jako záruky společenského souladu, je v současné době nahrazován zásadou rovnosti příležitostí, která se projevuje například rozsáhlou antidiskriminační legislativou.
Princip solidarity
Masaryk (1932) uvádí: „Solidarita je etickým příkazem, neboť člověk je dlužníkem společnosti, a zříká-li se svých práv a privilegii ve shodě s ideou solidarity, je to jen splacení dluhu za prospěch, který skýtá společnost jednotlivci.“[3] Z hlediska sociální politiky lze rozdělit solidaritu spontánní či dobrovolnou a solidaritu vynucenou, nedobrovolnou.[1] Dobrovolná solidarita je realizována prostřednictvím různých nestátních neziskových organizací, nadací či charit a financována s dobrovolných příspěvků. Tento typ solidarity bude s krizí sociálního státu nabývat na významu. Nedobrovolná neboli vynucená solidarita je realizována státními institucemi a financován z platby daní a povinného veřejného pojištění. Tento typ solidarity je základem státní sociální politiky.
Princip subsidiarity
Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina či jiné společenství. Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát. Povinností státu je primárně vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci sám. Naopak pomoc jednotlivci je na posledním místě až po vyčerpání ostatních možnosti.[1]
Princip participace
V demokratickém systému by se občané měli zúčastnit rozhodování o opatřeních sociální politiky.
Funkce
Kromě principů sociální politiky definuje Krebs také její funkce. Těmito funkcemi jsou funkce ochranná, preventivní, stimulační, přerozdělovací a homogenizační.
- Ochranná funkce spočívá v řešení již vzniklých nepříznivých sociálních situací či odstranění jejich negativních důsledků.
- Preventivní funkce spočívá ve snaze předcházet rizikovým situacím. Je zřetelná především ve vzdělávací a zdravotní politice.
- Stimulační funkce spočívá ve snaze podněcovat žádoucí sociální jednání skupin a jednotlivců.
- Přerozdělovací funkce jde o nejvýznamnější funkci sociální politiky. Uskutečňuje se výběrem daní a rozdělováním dávek a důchodů.
- Homogenizační funkce spočívá ve snaze o zmenšování společenské nerovnosti v dané společnosti. Směřuje ke společnosti, která poskytuje stejné šance na vzdělání, práci a zdravotní péči všem občanům bez výjimky.
Realizace sociální politiky
Objekty sociální politiky
Objekty sociální politiky jsou ti, na které je tato politika zaměřena kteří z ní mají prospěch. Podle převažující cílové skupiny lze vymezit tři formy sociální politiky:
- Objektem sociální politiky jsou chudí: Jde o liberální pojetí sociální politiky. Státní pomoc je v tomto systému určena pouze pro ty, kteří nemohou uspět na trhu práce a má především vytvářet podmínky, které brání jejich vyloučení ze společnosti a motivují k návratu na trh práce. V současné době je toto zaměření sociální politiky realizováno pomocí adresných dávek sociální pomoci vycházejících z testování příjmů a majetku.
- Objektem sociální politiky jsou pracující: Tento přístup je založen na systému sociálního pojištění. Hlavním cílem je náhrada příjmu v případě jeho ztráty. Tento systém předpokládá rozhodující roli průmyslu v národním hospodářství a zaměstnanosti.
- Objektem sociální politiky jsou občané: Vychází z koncepce sociálního občanství britského sociologa Marshalla (1950), které do kontextu lidských práv zařazuje i práva sociální. V systému sociálního zabezpečení je status občana zabezpečován formou univerzálních dávek, které jsou určeny specifickým sociálním skupinám (např: rodinám s dětmi). Podstatným rysem tohoto systému je také uplatňování všeobecného přístupu k vzdělání, zdravotní péči a sociálnímu bydlení.
Aktéři sociální politiky
Aktéři (subjekty) sociální politiky vymezují a řídí sociální politiku. Nejdůležitějším aktérem sociální politiky je stát, dalšími aktéry jsou územně správní celky v Česku jde o kraje a obce. Z nestátních aktérů jde především o zaměstnavatele a jejich svazy a odborové organizace zaměstnanců. Dalšími aktéry sociální politiky jsou místní komunity, neziskové nevládní organizace a církve. Významnými aktéry jsou také mezinárodní organizace, jako Evropská unie, UNICEF nebo ILO.
Stát
Stát je významným aktérem sociální politiky, který určuje prostor pro působení obstaních subjektů. Významný vliv na jeho politickou koncepci mají jednak mezinárodní ekonomická situace a ekonomická úroveň země, politická a demografická situace a také tradice a hodnoty dané země. Sociální politika státu je realizována mocí zákonodárnou a mocí výkonnou. Parlament tvoří koncepci a legislativní rámec sociální politiky, který reguluje ostatní aktéry sociální politiky. Vláda a správní orgány zodpovídají za realizaci konkrétní sociální politiky v daném čase.[1] V České republiceje ústředním orgánem zodpovídajícím za realizaci sociální politiky Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Typy sociální politiky
V každé konkrétní zemi je sociální politika mixem níže zmíněných typů sociálního státu, některé země mají ke zmíněnému typu politiky blíže než k ostatním. Každý s těchto typů charakterizuje určitý ideologický koncept. Následující typologie států veřejných služeb bere v potaz vyspělé kapitalistické země z 80 let 20. století.[4]
- Redistrubutivní (Sociálně demokratický) typ: Centrálním myšlenkou tohoto typu sociální politiky je vnímání potřeb lidí jako sociálních práv. Pro tento typ sociální politiky je typická dominantní role státu a velký rozsah redistribuce, aktivita nestátních subjektů je omezená. Sociální politika je zaměřena na celou populaci daného státu.
- Pracovně výkonový (konzervativní) typ: Sociální potřeby mají být uspokojovány na základě příjmu a zásluh. Jeho základem je systém sociálního pojištění. Míra přerozdělení je nižší než u typu redistributivního. Stát garantuje pouze sociální minima. Větší roli v sociální politice hrají nestátní organizace.
- Reziduální (liberální) typ: Minimální role státu v sociální politice. V tomu typu je kladen důraz na individuální odpovědnost a práci jedince. Aktivita nestátních subjektů je při této politice stěžejní.
Zaměstnavatelé
Zaměstnavatelé jsou povinní realizovat legislativní požadavky státu ve vztahu k bezpečnosti páce, pracovní době, odměňování a smluvní vztah k zaměstnanců. Také přispívají do systému sociálního zabezpečení tím, že odvádějí daně a příspěvky na sociální a zdravotní pojištění svých zaměstnanců. Kromě toho mohou provádět vlastní sociální politiku.
Odbory a profesní svazy
Odborové organizace hrají významnou roli při kolektivním vyjednávání odměňovaní zaměstnanců. V některých zemích vedou odbory vlastní penzijní fondy, čímž přispívají k sociálnímu zabezpečení.
Občanská společnost[
Sociální politika realizovaná skrze tyto subjekty je založena na nevynucené solidaritě a vyplňuje prostor, v němž stát nemůže úspěšně zasahovat. Také církve mají významnou roli v oblasti mravní, v péči o zdraví, o hendikepované obyvatelstvo, v oblasti výchovné, vzdělávací a charitativní.[1]
Obce
Obce vyplácejí některé sociální dávky a výrazně se spolupodílejí na bytové politice státu.
Faktory ovlivňující sociální politiku
Ekonomika
Z hlediska ekonomie existují dva hlavní pohledy na sociální politiku. Zatímco liberálové vnímají sociální politiku jako nákladovou záležitost, která stát zatěžuje, Keynesiáni zdůrazňují pozitivní vliv přerozdělování na celkový růst poptávky.