Vilém Blodek

Vilém Blodek
*3.10.1834 –   Praha †1.5.1874 –  Praha Český skladatel, flétnista a pedagog. Jedním z nejšťastnějších dní v krátkém životě Viléma Blodka byl 17. listopad 1867, kdy měla v Prozatímním divadle premiéru jeho jednoaktová opera V studni. Anekdotický děj, lidové prostředí a libretista Karel Sabina ji spojovaly se Smetanovou Prodanou nevěstou, Blodkova melodická invence jí slibovala budoucnost v repertoáru. V studni skutečně brzy v počtu provedení sProdanou nevěstou úspěšně soutěžila a v průběhu let se hned po ní stala nejčastěji hranou českou operou za hranicemi. Toho se však Blodek nedožil. V době premiéry jeho aktovky ještě ani jeden ze jmenovaných skladatelů netušil,že je v odstupu deseti let spojí také krutý závěr života se zatemněným vědomím na stejném místě, v ústavu pro duševně choré v pražských Kateřinkách. Blodek zde zemřel 1. května 1874. V odstupu deseti let – ovšem v opačném pořadí – se také oba narodili. Vilém Blodek se narodil 3. října 1834 v Praze. Na pražskou konzervatoř přišel jižjako dvanáctiletý, v osmnácti ji absolvoval. Byl flétnistou, klavíristou, skladbě se učil u ředitele konzervatoře Johanna Friedricha Kittla. Jeho prvním působištěm byla polsko-ukrajinská Halič, kde byl domácím učitelem v rodiněsvobodného pána Zielinského. Do Prahy se vrátil roku 1859 a živil se nejprve jako klavírní doprovazeč a sbormistr. Existenční i společenský vzestup pro něj znamenalo získání místa učitele flétny na pražské konzervatoři. Johann Friedrich Kittl, jehož doporučení na Blodkovo přijetí, adresované nadřízeným orgánům, se dochovalo, znělo: „[Blodkova] zdatnost a schopnosti jsou mimo vší pochybnost, níže podepsaný jej považoval za jednoho ze svých nejlepšíchžáků. Pro Stavovské divadlo napsal několik entreaktů k činohrám, dále symfonii a několik předeher. Pro vychovatelské působení je rozhodující, že je Blodek vzdělaný mírný muž příjemného zevnějšku. Protože ze zkušenosti víme, že se nažáky přenášejí jak ctnosti, tak chyby učitelů, není tato okolnost zanedbatelného významu. Krom toho je příjemná ta skutečnost, že Blodek, jenžstrávil několik let v zahraničí, se kvůli nemoci svého otce v poslední doběusadil v Praze a žije z kondicí. […] Mladý svobodný muž, jenž v Praze dosudžil bez stálého příjmu, se spokojí s malým platem, neboť pro něj bude mít značnou hodnotu již ta čest, že může zastávat místo profesora konzervatoře. Přece však, odhlédnuvši od principu prospěchu a finanční výhodnosti, je pro nášústav nepopiratelnou předností, že s Blodkem bude získána mladá, schopná a ctižádostivá síla.“ I když měl Kittl na paměti Blodkovy umělecké a pedagogické předpoklady, rozhodující byla zjevně skutečnost, že přišel školu levně. Z Kittlem zmiňované hudby k činohrám se bohužel mnoho nezachovalo, roku 1864 však dostal Blodek první větší zakázku: podílel se na hudebním doprovodu slavností Williama Shakespeara, jež byly uspořádány k poctě 300. výročí narození velkého anglického dramatika. Svou operní aktovkou vytvořil první českou operetu. Terminologický posun, jenžnastal v průběhu dějin, nás naučil pod tímto pojmem vnímat jiný žánr, v Blodkově době však se rozuměla pod pojmem opereta „malá opera“ a v dobovém tisku tak Blodkova V studni byla svého času označována. Publikem byla opera přijata spontánně a příznivé byly i soudy kritiky, jež sice v hudběrozpoznávaly některé „cizí vzory“ (jako ostatně i v hudbě Smetanově),přiznávaly jí však jevištní účinnost, působivou instrumentaci a technické zvládnutí. Jeden z kritických hlasů zněl například takto: „V operetě profesora Blodka V studni se setkáváme s hudebním výtvorem, jenž nám napovídá, že se česká opera snaží, aby měla podobné původní práce ve velkém výběru. Blahopřejeme skladateli k dokonalému úspěchu a přejeme mu, aby jej neprodleně podnítil k nové práci. Vynikající úspěch Blodkovy hudby spočívá v její schopnosti, umocnit účinek textu. Svou ilustrativností činí komické situace natolik poutavými, že litujeme, když tyto scény končí. Pokud jde o vlastní vynalézavost, pak při bližším zkoumání nalezneme málo vskutku originálního a mohli bychom uvést jednotlivosti, jež se dají charakterizovat jako nepochybné odnože rostlin operního hájemství, považovaných za vzor. Takový příklon k vzorům však se dá dokázat na počátku dráhy i u největších mistrů a tento jev je dokonce zcela přirozený. Samozřejmě nechceme skladateli této operety vyčítat názvuky na Nicolaie, Mozarta, Mendelssohna, Gounoda, dokonce na Wagnera. Tento postup jej přinejmenším chrání před offenbachiádami, ježnapodobovat bychom si přáli ze všeho nejméně. Je samozřejmé, že co nejdříve přijde se samostatným dílem, jež se napodobování známého vzdá, neboť panu Blodkovi musí být zřejmé, že mezi tím, co chce vyjádřit, a tím, co mu poskytují vzory, leží propast.“ Blodkovi nebylo dopřáno, aby svůj talent rozvinul. Z celovečerní opery Zítekzůstalo jen torzo a dnes je znám především díky svému Flétnovému koncertu, jedné z mála romantických skladeb pro tento nástroj, jež zůstaly v repertoáru dodnes. Skladatelova vdova paní Marie Blodková se pokoušela získat Bedřicha Smetanu pro dokončení Zítka, ten však odpověděl: „Vyhověl bych pozvání Vašemu, tím raději, protože vždy jsem si vysoce vážil talentu Vašeho zvěčnělého a umění bohužel tak předčasně vyrvaného chotě. Bohužel jsem nucen s veškerou otevřeností Vám přiznati celý smutný stav, do něhož mě můj neúprosný osud uvrhl. […] Moje choroba sluchová – nervové ochrnutí, způsobené přepracováním – zakazuje mi každou déle trvající práci. Trvá-li moje duševníčinnost déle než hodinu, dostaví se tak silný hukot v hlavě, že není na pokračování v práci ani pomyšlení. […] Při této příležitosti budiž mi [však] dovoleno, abych vyslovil své mínění o dokončování pozůstalých děl většího významu. – Krátce řečeno: jsem rozhodně proti tomu. Dílo samo nikdy nezíská rozkouskovanou prací dvou různě založených talentů.“ Smetana však přesto nechtěl vzít paní Blodkové naději. Doporučil dva skladatele, kteří by snad byli schopni – přes výhrady, které sám uvedl – operu dokončit: Zdeňka Fibicha a Karla Bendla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.