Napoleon Bonaparte

Napoleon Bonaparte

Napoleon I.
Napoleon I. ve své pracovně
Jacques-Louis David: Napoleon I. ve své pracovně v Tuilerijském paláci
Doba vlády 18. květen 1804 – 11. duben1814
20. březen – 22. červen 1815
Korunovace 2. prosinec 1804katedrála Notre-DamePaříž
Tituly První konzul (1799 – 1804)
Císař Francie
Král Itálie (1805 − 1814)
Narození 15. srpna 1769
AjaccioKorsika
Úmrtí 5. května 1821 (51)
Longwood HouseSvatá Helena
Pochován Původně pozemky Longwoodu,
posléze pařížská invalidovna
Předchůdce Ludvík XVI.
Nástupce Ludvík XVIII.
Manželky Joséphine de Beauharnais
Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská
Potomci Napoleon II. (1811 – 1832)
Alexandre (1810 – 1868)
Charles Léon (1806 – 1881)
Rod Bonapartové
Motto Lépe by bylo nežít, než nezanechat stopy po svém žití
Otec Carlo Buonaparte
Matka Letizia Buonaparte
Podpis Napolean Bonaparte Signature.svg

Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804 – 1814 a 1815. Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech jej otec odvezl do Francie, kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, předčasně dokončil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti Toulon (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil royalistické povstání, stal se divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti. Následujícího roku byl na návrh Lazare Carnota jako hlavní opora Direktoria vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii.[1] Zde se chopil nabízené příležitosti, využil revolučního nadšení vojáků a řadou vítězství přinutil rakouský dvůr požádat o mír. V roce 1799, po nepříliš vydařené vojenské kampani v Egyptě, se Napoleon zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později politickými machinacemi přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické kampani do Ruska vojsky VI. spojenecké koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré Napoleonovy snahy skončily porážkou v bitvě u Waterloo, po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově Svatá Helena, kde ve věku jednapadesáti let zemřel.

Za svůj život Napoleon svedl okolo šedesáti bitev, tedy více než Alexandr MakedonskýHannibalCaesar a Alexandr Suvorov dohromady,[2] a po téměř celé další století byla vojenská teorie i praxe posuzovaná podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví.[3] Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné provedl reformu vnitřní správy a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země[4] a dodnes tvoří základ francouzského práva.[5] Avšak Napoleonovo jméno nebývá spojováno jen se superlativy. Kdykoliv je připomínána jeho genialita a obdivuhodná vytrvalost v úsilí o dosažení vytyčeného cíle, nezůstává opomíjena jeho lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky a nástroje.[6] Díky tomuto přístupu sice dokázal ze svého národa získávat i skryté rezervy, avšak další památkou na jeho panování zůstává oběť více než milionu francouzských občanů, padlých na četných evropských bojištích.[7]

Obsah

[zobrazit]

Dětství

Křídová kresba italského umělce jménem Pantornini: první známý Napoleonův portrét z roku 1785 (Podle knihy Napoleon Bonaparteod Alberta. Z. Manfreda z roku 1783)

Napoleon Bonaparte (rodným jménem Napoleone di Buonaparte[pozn. 1]) se narodil v korsickém městě Ajaccio jako druhý syn nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty advokáta Carla Buonaparta a jeho ženy Letizie. Vyrůstal s cejchem korsického vlastence, který v sobě živil nenávist k Francouzům jako cizím utlačovatelům,[9] neboť ostrov byl vojenskou mocí připojen k Francii teprve tři měsíce před jeho narozením[10] a obyvatelé stále ještě trpce pociťovali lítost nad ztrátou politické samostatnosti.[11] Rodina Buonapartů žila ve skromných poměrech, přesto nouzí netrpěla.[11] Otec, jenž se stal asesorem u soudu, se ve volných chvílích věnoval spíše literární činnosti,[12] na výchovou potomků tedy dohlížela matka, jež je vychovala s láskou, nicméně poměrně tvrdě.[11] K tomu měla jistě své důvody, neboť Napoleon později přiznal:

Nic mi neimponovalo, měl jsem sklon k hádkám a rvačkám, nebál jsem se nikoho. Jednoho jsem bil, druhého jsem škrábal a všichni se mne báli. Nejvíce ode mne zakusil můj bratr Josef. Bil jsem ho a kousal. A ještě ho za to vyhubovali, neboť než se vzpamatoval ze strachu, utíkal jsem už matce žalovat. Tato vychytralost mi přinášela značný prospěch, protože jinak by mě matka byla za mou zálibu v pračkách přísně potrestala a nikdy by byla nestrpěla mou útočnost.[pozn. 2]
— Napoleon Bonaparte[11]

Když bylo Napoleonovi devět let, odvezl jej otec i s jeho starším bratrem Josefem do Francie. Zde ho nejprve umístil v autunské koleji, avšak ještě téhož roku byl jako stipendista přijat do vojenského učiliště ve městě Brienne. V této škole si velmi vytrpěl od studentů, kteří se mu posmívali pro jeho malou výšku a špatnou francouzštinu,[pozn. 3] přičemž podobné problémy řešil vulgárními a fyzickými útoky. I přes tuto nepřízeň pilně studoval a projevoval mimořádné nadání v matematice. Měl také výborné známky ze zeměpisu, dějepisu i jiných předmětů s výjimkou latiny a němčiny.[15] V patnácti letech své studium v Brienne úspěšně ukončil a v říjnu 1784 byl přijat do pařížské vojenské školy École Militaire, která se počítala k těm nejlepším ve Francii. Ale již v prvním učebním roce k němu dorazila zpráva, že jeho otec zemřel. Rodina tak zůstala téměř bez prostředků a Napoleon, jenž se patrně domníval, že na staršího bratra není spolehnutí, převzal roli živitele rodiny.[16] Během prvního roku pak zdárně ukončil celé dvouleté studium a 30. října 1785 vstoupil do armády.

Počátky vojenské kariéry

Antoine-Jean Gros: Napoleonův portrét pořízený v roce 1802, tedy v období, kdy působil ve funkci prvního konsula. V tomto úřadě byl 24. prosince 1800 na Napoleona spáchán atentát. Nevyšel díky selhání jednoho z atentátníků. Pierre de Limoëlan, Pierre de Saint-Régeant a François-Joseph Carbon byli členové roajalistické organizacešuanů a kromě prvně jmenovaného (ten si zachránil život útěkem) byli zbývající aktéři popraveni

Průčelí Napoleonova rodného domu v Ajacciu. Podle samotného Napoleona Bonapartové původně pocházeli zToskánska a ve středověku bývali často senátory mnohých italských republik. Údajně byli spříbuznění s rodinami Mediceů, Ursinů a Lomellinů a prvním Korsičanem prý byl jeden z mladších synů rodiny, který se na ostrov přestěhoval někdy v průběhu 15. století.[pozn. 4]
Když bylo město Ajaccio v roce 1768 obsazeno francouzskými vojsky, uprchla Leticia spolu se svým manželem do nitra ostrova a snášela strasti tažení s Napoleonem v lůně. Nedlouho před narozením dítěte však obdržela průvodní list, jenž jí umožnil se vrátit zpět do města.[17]První porodní bolesti pocítila při procházce v sadu nedaleko svého domova. Podařilo se jí ještě doběhnout do přijímacího pokoje, kde o samotě porodila. Dítě prý vypadlo do života rovnou na podlahu[18]

Poté, co se šestnáctiletému Napoleonovi podařilo úspěšně složit důstojnické zkoušky, byl přidělen pluku La Fère–Artillerie posádkou při dělostřelecké škole ve Valence.[19] Zde se mu i přes hodnostpodporučíka žilo velmi těžce, neboť větší část platu posílal matce. O to více se ve volném čase věnoval soukromému studiu vojenské historie, matematiky, zeměpisu, filosofie a osvícenské literatury18. století.[20] V září roku 1786 si vyžádal dlouhodobou dovolenou a odcestoval na Korsiku, aby urovnal materiální situaci rodiny. Ke své jednotce, která se mezitím přesunula do Auxonne, se vrátil v červnu roku 1788. I na tomto novém místě pokračoval s neutuchajícím zanícením v dalším studiu a zde jej také o rok později zastihly události Velké francouzské revoluce. Pluk La Fère–Artillerie se připojil k povstalcům a Napoleon, který pochopil, že se otevřela cesta pro jeho kariéru, požádal dva a půl měsíce po vzpouře jednotky o další dovolenou. Do Ajaccia dorazil koncem září 1789 a neprodleně se zapojil do místního politického dění. Spolu se svým bratrem Josefem stáli u počátků revolučního hnutí ostrova a na jejich písemnou výzvu Národní shromáždění odsouhlasilo zrovnoprávnění Korsiky s ostatními částmi francouzského království.[21] Současně byla udělena amnestie všem, kdo kdysi bojovali za nezávislost ostrova.[22] To umožnilo návrat i někdejšímu vůdci protifrancouzského odbojePascalu Paolimu, jenž byl pro Napoleona po celé jeho dětství ústředním hrdinou.[23] Avšak starší muž, jehož Korsičané záhy zvolili předsedou departmentu direktoria, vystupoval vůči svému obdivovateli velmi chladně a brzy se ukázalo, že jejich cesty se neshodují. Snahou Paoliho byla korsická samostatnost, naproti tomu Napoleon viděl v revoluci nové možnosti jak pro rozvoj ostrova, tak pro svou kariéru.[24] Když tedy mladý dělostřelecký důstojník po několikaměsíčním pobytu ve svém rodišti zjistil, že veškeré jeho snahy zůstávají bez větších výsledků, odjel zpět do Francie. Aby matce ulehčil v rodinných výdajích, do Auxonne si sebou odvážel i svého mladšího bratra Ludvíka.

U své jednotky byl v červnu 1791, po šesti letech služby, povýšen na poručíka a zároveň převelen ke 4. dělostřeleckému pluku ve Valence. Ve městě, jež stálo na počátku jeho vojenské kariéry, vstoupil do Spolku přátel konstituce, který byl odbočkou klubu jakobínů.[25] Tři měsíce po povýšení požádal o další dovolenou, tentokrát dvanácti týdenní. Opět se vrátil na Korsiku, kde se nechal zvolit podplukovníkem praporu dobrovolníků (což mělo za následek jeho odchod z dělostřeleckého pluku) a definitivně se odcizil s Pascalem Paolim. Navíc se 8.–12. dubna 1792 Bonapartovi dobrovolníci střetli s řádnou armádou, přičemž byly ztráty jak v řadách vojáků tak mezi civilisty.[26] Kvůli této akci, při níž se dokonce pokusil obsadit pevnost v Ajacciu, byl Napoleon povolán do Paříže, aby se po udání svých nepřátel zodpovídal u výboru vojenského ministerstva. Do francouzské metropole dorazil koncem května[27] a bez větších problémů se mu podařilo dosáhnout toho, že proti němu vedená záležitost byla zamítnuta. Díky skvělé politické reputaci byl na svou žádost opět umístěn ke 4. dělostřeleckému pluku a posléze povýšen do hodnosti kapitána.[26] Tento rok, nedlouho poté, co se 10. srpna stal nahodilým svědkem útoku chátry na Tuilerie, si vyžádal ještě jednu dovolenou a opět se vrátil na rodný ostrov, kde zůstal plných osm měsíců. Znova se chopil velení pluku dobrovolníků a účastnil se nevydařené invaze na Sardinii. Po této vojenské operaci jeho bratr Lucien v jakobínském klubu v Toulonu odhalil korsického předsedu direktoria jako zrádce republiky a Národní konvent vydal rozkaz k Paoliho zatčení. Korsický vůdce okamžitě vyzval svůj lid k válce za nezávislost a veškerý hněv paolistů dopadl na klan Buonapartů.[28] Bratři Buonapartové byli odsouzeni k veřejnému prokletí a začal na ně hon,[28] kvůli němuž se jen za velkých nepříjemností podařilo Napoleonovi spolu s matkou, bratry i sestrami emigrovat do Francie.[27] Mladému uprchlíkovi nezbylo než se ze svého nedostatečného platu postarat o celou rodinu a žít v ještě větší nouzi. V druhé polovině roku 1793 však v jeho životě nastal zásadní obrat. V Toulonu vypuklo protirevoluční povstání, jež podpořilo anglické a španělské loďstvo křižující západní část středozemního moře. Revoluční armáda se jihofrancouzské město pokusila z pevniny získat zpět, nicméně obléhání, k němuž se Napoleon připojil 18. září,[29] bylo mdlé a neúspěšně.[30] Když mladý Korsičan viděl bezvýslednost pokusů vrchního velitele Carteauxe, pokusil se mu navrhnout novou koncepci k překonání nepřátelského odporu, ovšem neúspěšně. Teprve až jej podpořil vlivný komisař Konventu Gasparin, který stál za vystřídáním Carteauxe generálem Dugommierem, dokázal svůj plán prosadit.[31] 14. prosince zahájily Napoleonem nově rozmístěné baterie palbu proti opevnění Fort Mulgrave, přezdívanému Malý Gibraltar, a v noci ze 17. na 18. prosince došlo ke generálnímu útoku. Úvodní nápor třech proudů, kterým velel generál Dagommier, byl obránci odražen, teprve nápor čtvrté kolony pod přímým Bonapartovým velením přinesl úspěch (při boji byl pod Napoleonem zastřelen kůň a byla mu probodnuta noha). Anglické a španělské lodě, které byly v důsledku této akce vystaveny střelbě republikánských děl, odpluly pryč z města. Boje sice trvaly ještě celý následující den, ale to již nic nezměnilo na faktu, že Toulon padl.[32]

Francouzský generál

Horace Vernet: Napoleon se v bitvě u Arcole snaží osobní statečností povzbudit své jednotky při postupu přes arcolský most

Úspěch, který Napoleon slavil u Toulonu, se stal pro mladou generaci 19. století symbolem náhlého a rychlého zvratu v životě.[33] Nejenže mu vynesl hodnost brigádního generála, měl také plnou důvěru jakobínské strany a získal si pozornost Paula Barrase, který se během následujících dvou let stal jedním z nejdůležitějších lidí ve Francii.[34] Tohoto vysokého postavení dosáhl v pouhých čtyřiadvaceti letech, nicméně cesta k uspokojení ctižádosti pro něj ani v této pozici nezůstávala bez překážek. Již příštího roku došlo v Paříži k politickému převratu a čelní vůdci jakobínů byli9. thermidoru 1794 pozatýkáni a dalšího dne bez vysvětlení popraveni. Spolu s touto akcí došlo k vlně zatýkání osob blízkých popraveným a 11. srpna byl zatčen i Napoleon.[pozn. 5] Komisaři, kteří jej vyšetřovali, však neshledali na jeho osobě nic kompromitujícího, a proto byl po čtrnácti dnech věznění propuštěn. Posléze krátce působil u francouzské armády v Itálii (dále jen Italská armáda), načež mu byla učiněna nabídka stát se generálem pěchoty ve Vendée. Tuto alternativu uplatnění však odmítl, snad se cítil i uražen, a ze zdravotních důvodů nadále setrval v Paříži,[36]kde v druhé polovině roku 1795 došlo k mohutnému roajalistickému povstání. Bonaparte byl pověřen velením dělostřelectva a díky jeho zásahu se 13. vendémiaire podařilo zcela rozvrátit útok povstalců na Tuilerie. Tento čin mu vynesl hodnost divizního generála a velení nad vnitřní armádou (asi 39 000 branců z Paříže a blízkého okolí).[37] Přesto stále nebyl spokojen a toužil po jiné výzvě – velet vojákům v Itálii. V tomto směru vyvinul značné úsilí a své strategické záměry předložil členu Výkonného direktoria Lazare Carnotovi, který pochopil, že jde o ambiciózní projekt, jenž má naději na úspěch.[38] 23. února, po několika vzájemných rozhovorech, Lazare Carnot navrhl Napoleonovo jmenování do čela Italské armády a tento post mu byl přidělen po demisi jejího dosavadního velitele generála Schérera 2. března 1796.[39] Následovaly horečné přípravy k odjezdu, v jejichž průběhu (8. března) Napoleon pojal za choť o šest let starší Joséphine de Beauharnais, s níž se seznámil krátce po událostech 13. vendémiaire.[40] Již tři dny po svatbě kvapně zamířil do hlavního stanu Italské armády ve městě Nizza, kde dorazil 27. března.[41] Nazítří pak vydal svou první a nejspíše nejslavnější proklamaci, jakou ke svým vojákům kdy pronesl:[42]

Vojáci, jste skoro nazí, špatně živení; vláda vám dluží mnoho a dát vám nic nemůže. Vaše trpělivost a odvaha, kterou jste vprostřed těchto skal prokázali, jsou obdivuhodné, avšak nepokrývají vás slávou ani leskem. Chci vás dovésti do nejúrodnější roviny světa. Bohaté provincie, veliká města upadnou ve vaši moc. Dobudete cti a slávy a bohatství. Vojáci italští, bude vám scházeti odvaha anebo vytrvalosti k tomu?
— Napoleon Bonaparte[43]

François Bouchot: převrat z 18. – 19. Brumaire 1799. Členové opozice Rady pěti set křičí na Bonaparta: „Pryč s tyranem!“ „Pryč s Cromwelem!“ „Postavit diktátora mimo zákon!“ Napoleon byl natolik zaskočen, že se nezmohl na verbální odpor a musel z budovy uprchnout pod ochranou granátníků. Poslanci byli nakonec z parlamentu vytlačeni ponižujícím způsobem pod hroty bodáků[27]

V několika příštích dnech pak Napoleon v rychlosti zkonsolidoval a zrevidoval síly vojska a 5. dubna vyrazil proti nepříteli. Na italské území vstoupil po čtyřdenním pochodu alpskými průsmyky a jeho vojáci se zanedlouho zapojil do bojových operací.[44] Během následujících dvou týdnů pak svedl šest vítězných bitev s rakousko–piemontskými sbory,[45] přičemž projevil pohrdání před osobním nebezpečím a odvahu hraničící s drzostí.[46] Bleskovým postupem přinutil Piemont uzavřít s Francií mír a brzy poté (7. května) se jeho muži přepravili přes řeku Pád, aby mohli pokračovat v boji s Rakušany. Napoleon dosáhl dalších vítězství v bitvě u Lodi, obsazením Milána, v bitvě u Castiliogne, v bitvě o arcolský most, v bitvě u Rivoli aj. a postupně zatlačil rakouské jednotky až k Vídni. Za těchto okolností císařský dvůr, u něhož zpočátku vypukla panika, zažádal o mír.[47] 17. října 1797 podepsaly obě strany finální podmínky mírové smlouvy a Napoleon se vrátil do Paříže. Ještě předtím však byl nucen do francouzské metropole vyslat generála Augereaua, aby poskytl podporu direktorům, kteří chtěli udržet republikánské zřízení země silou, neboť národ dal ve volbách najevo svoji touhu po návratu starého pořádku.[48] Na Bonapartovu počest byl v Louvru uspořádán banket a navíc byl jmenován členem matematické sekce francouzské Akademie.

V roce 1798 byl Napoleon pověřen velením připravované invaze do Anglie. Tuto akci však vzhledem k síle anglického loďstva pokládal za hazard a navrhl Direktoriu Talleyrandem již dříve nastíněnou expedici do Egypta.[49] Francii mělo dobytí této země otevřít cestu k Orientu a připravit jí pozici k možnému vyhnání Britů z Indie. Oficiální velení výpravy obdržel Napoleon 5. března a již 19. května flotila lodí s jeho muži zamířila přes Maltu k africkému pobřeží. Při plavbě se Francouzům podařilo se štěstím uniknout britskému loďstvu pod velením admirála Nelsona a 1. července celé uskupení dorazilo k Alexandrii. Toto pobřežní město padlo do Napoleonových rukou již následujícího dne, čímž se mu otevřela cesta na Káhiru. 21. července se za pochodu vítězně střetl s Egypťany v bitvě u pyramid a dalšího dne se zmocnil i samotné egyptské metropole. Nadšení z dosažených vítězství na souši však zkalil neúspěch na moři, neboť 1. srpna se admirálu Nelsonovi podařilo porazit francouzskou flotilu v bitvě na Nilu, čím se Napoleon dostal do naprosté izolace. 31. ledna 1799 tedy zahájil ofenzívu do Sýrie a postupně dobyl El Arish a Jaffu a oblehl Akru.[50] Vojsko však bylo před hradbami města postiženo morovou epidemií a Napoleonovi nezbylo než ustoupit zpět ke Káhiře. 25. července sice porazil turecké vojsko ohrožující Alexandrii v bitvě u Abukiru, nicméně již této chvíli mu bylo zřejmé, že egyptské tažení se stalo slepou uličkou jak ze strategického, tak z jeho osobního hlediska. A to tím spíš, že po střetnutí u Abukiru obdržel informace, že Francie utrpěla od spojených rusko-rakouských sil zdrcující porážky a domácí politická scéna spěje k další nezadržitelné krizi.[51]

Všechny tyto okolnosti nakonec stály za Napoleonovým rozhodnutím ráno 22. srpna 1799 potají odplout do Francie a zanechat celé vojsko v Africe. V Paříži jej bouřlivě vítaly davy občanů jako hrdinu a dobyvatele, který přijel, aby zachránil svoji zemi.[52] Nejhorší tíseň však již minula a tak se záhy zapletl do politického převratu zorganizovaného členem Direktoria jménem Joseph Sieyès, jenž zamýšlel omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci.[53] Naivně se domníval, že se Napoleon spokojí pouze s rolí povolného vojenského nástroje.[54] Sám Bonaparte nic ohledně převratu nenavrhoval, neboť plán již byl připraven a vybroušen do nejmenších podrobností.[55] Obratně však využil nabízené příležitosti a po událostech 18. – 19. brumairu (9.–10. listopadu), kdy za dramatických okolností zaniklo Direktorium i Rada starších a Rada pěti set, byl po novém a zinscenovaném zasedání Rady pěti set jmenován prvním ze tří konzulů. V jeho pravomoci bylo iniciovat tvorbu všech zákonů, jmenovat ministry a činitele, vyhlašovat válku a uzavírat mír. Funkce dalších dvou direktorů byla pouze poradní a konzultativní.[56] I když se Sieyès, jenž se snažil ústřední vládu získat pro sebe, pokoušel limitovat Bonapartovu moc formálními omezeními, ničeho nedosáhl, neboť za třicetiletým Korsičanem stála armáda.[56] Také francouzský národ toužící po nalezení stability vyjádřil v plebiscitu ze 7. února 1800 Napoleonovi i nové ústavě výraznou podporu (pro hlasovalo 3 011 007 voličů; nesouhlas jich vyjádřilo 1562).[57]

První konzul

Jacques-Louis DavidBonaparte při přechodu Alp (Museé de Versailles). Námět tohoto idealizovaného plátna Napoleona v průsmyku Svatého Bernarda vyjadřuje protiklad mezi klidnou energií jezdce a bujným pohybem koně, který se lekl propasti zející krok od jeho nohou[58]

Spolu s vypracováním nové ústavy čekala na Napoleona řada dalších úkolů spojených s rekonstrukcí Francie. Na domácí frontě to byla zejména finanční situace. Vyprázdněnou státní kasu postupně zacelildůsledným spořením a přísnou kontrolou každého franku a každého centimu, ale také daňovou politikou, jež měla zcela jasně vymezený obsah.[59] Nelze také opomenout vysoké půjčky získané vNizozemí a Itálii.[60] Co se daní týkalo, Napoleon značně navýšil daň nepřímou, zato výrazně snížil daň přímou. Uvědomoval si též, že ku prospěchu státu je podpora podnikání a za prvořadý zájem považoval rozvoj průmyslu.[59] Současně důkladně reorganizoval celý centrální systém státní správy,[57] k boji proti roajalistům a jakobínům vytvořil silný a rozvětvený policejní aparát[61] a kritiku umlčel opatřením z 27. nivôsu, jež zastavilo tisk šedesáti z celkových sedmdesáti tří vycházejících časopisů.[62] Během prvního půl roku se též vypořádal s rostoucí vlnou loupežnictví podél pozemních komunikací a výrazně utlumil stále doutnající roajalistické povstání ve Vendée.

Paul Delaroche: první konzul překračuje Alpy. 20. května 1800 překonal Napoleon při legendárním přechodu Alp Velký svatobernardský průsmyk. Výstup podnikl na mule, kterou vedl za ohlávku místní horský vůdce jménem Dorsaz[63]

Se stejným zanícením, jaké věnoval správě státu, se první konzul pustil do budování vojenské moci, neboť armády II. koalice získaly zpět celou Itálii a stály na hranicích Francie. Již od 1. ledna, oficiálně teprve od 7. března 1800, začal s nejvyšším utajením vytvářet novou, takzvanou Záložní armádu (Armée de Réserve). Místem shromažďování vojsk bylo město Dijon a jeho blízké okolí.[64] Současně s organizováním nové úderné síly posiloval Napoleon Rýnskou armádu generála Moreaua a vydal pokyny veliteli Italské armády André Massénovi, aby pouze odvracel pozornost Rakušanů.[65] Sám odjel do Dijonu 6. května, odkud zamířil do Ženevy, kam směřovaly jednotlivé celky Záložní armády. 14. května dostali vojáci povel vyrazit k pochodu, aby nepříteli vpadli do týlu průchodem Alp skrze Svatobernardský a Svatogotthardský průsmyk. Mezi 17. – 22. květnem dosáhly hlavní francouzské síly Lombardie a 2. června vstoupily do Milána.[66] V dalších dnech pak Napoleon rozptýlil svou armádu v domnění, že se nepřítel bude snažit vyklidit Alessandrii a ustoupit směrem přes řeku Pád. Jeho protivník baron Michael von Melas však místo ústupu soustřeďoval své síly a 14. června udeřil na značně oslabenou francouzskou armádu u hospodářské usedlosti s názvem Vella di Marengo. Naprosto zaskočený Napoleon nebyl sto silnějšímu soupeři vzdorovat a záhy bylo zřejmé, že bitva u Marenga se stane jeho výrazným neúspěchem. Po páté hodině odpolední však na bojiště dorazilo 5000 mužů generála Desaixe, který osobně zvrátil průběh střetu ve francouzské vítězství (generál Desaix v bitvě zahynul). Následujícího dne podepsaly obě strany příměří, podle nějž se měli Rakušané stáhnout severně od řeky Pád.[67] Napoleonovi, jenž se krátce po vítězství vrátil do Paříže, dopomohl triumf k upevnění pozice prvního konsula i přesto, že bitva u Marenga nebyla příčinou ukončení války. Nepřátelství mezi oběma stranami bylo v listopadu téhož roku obnoveno a k definitivnímu rozhodnutí došlo až 3. prosince Moreauovým vítězstvím v bitvě u Hohenlindenu.[68] Teprve poté byla 9. února 1801 v Lunéville podepsána mezi Rakouskem a Francií mírová smlouva.

V průběhu dalšího období Napoleon začal vypracovávat nový občanský zákoník Code civil, jenž se stal oficiálním pilířem francouzské právní vědy v březnu 1804,[69] položil základ organizaci národního vzdělávání a pokoušel se vyjednat mír s Anglií. I v tomto bodě byl nakonec úspěšný a jeho snaha vyvrcholila 22. března 1802 podepsáním mírové smlouvy v Amiensu. V následujících měsících se opět věnoval upevňování svých pozic, přičemž se mu podařilo Státní radu zbavit všech pravomocí podílet se na přípravě zákonů.[70] Zanedlouho za pomoci z právního hlediska neústavních machinací zorganizoval referendum, ve kterém byl zvolen doživotním konsulem a 2. srpna 1802 jej byl vyšachovaný senát nucen do tohoto úřadu potvrdit.[71] Tím však nebyl jeho ambicím konec. K jejich dalšímu uskutečňování mu dopomohly dva odhalené pokusy o spiknutí proti jeho osobě.[pozn. 6] Pod záminkou, že má v úmyslu zmařit pokusy budoucích atentátníků zavedením dědičného následnictví, nechal senát, aby jej 18. května 1804 jmenoval francouzským císařem. Impozantní korunovace proběhla 2. prosince téhož roku za přítomnosti papeže Pia VII. v katedrále Notre–Dame v Paříži.

Císař

Související informace naleznete v článku První francouzské císařství.

Vláda v letech 1804–1805[editovat | editovat zdroj]

James Gillray: Vánoční pudink v ohrožení neboli státní labužníci si pochutnávají na un Petit Soupe. Karikatura z roku 1805 poukazující na územní hrabivost britského premiéra Williama Pitta a francouzského císaře Napoleona[73]

Jacques-Louis David: epizoda z Napoleonovy korunovace. Jelikož francouzský císař dobře chápal důležitost symbolů, vytrhl při církevním obřadu papeži korunu z ruky a korunoval se sám. Posléze korunoval Josefinu (výjev na obraze) a po oficiálním uvedení na trůn převzal rituální symboly moci raně středověkého francouzského monarchy: říšské jablko, žezlo a meč.[74]
Na plátně je vyobrazena i císařova matka (dáma sedící v širokém křesle na vyvýšeném pódiu uprostřed), ta se však obřadu nezúčastnila, neboť byla uražena kvůli mladším synům. Přesto Napoleon přikázal Davidovi zvěčnit i ji[75]

Více než rok před samotnou korunovací vyprovokoval Napoleon další válku s Anglií (květen 1803). Byl si dobře vědom skutečnosti, že jeho severní soused disponuje značnou námořní převahou, a proto se zabýval realizací pozemní invaze a přepravy jednotek přes Lamanšský průliv. Byl si naprosto jist svým vítězstvím a začal proto i v Evropě uplatňovat agresivní politiku.[76] V červnu roku 1804 připojil k FranciiLigurskou republiku a v květnu následujícího roku se nechal korunovat italským králem. Vědomi si reálné hrozby napadení země a nedostatečné velikosti pozemní armády, vyvinuli angličtí zastupitelé na ruském a rakouském dvoře diplomatickou intervenci, jejíž cílem bylo vytvořit novou, v řadě již třetí, protifrancouzskou koalici. Nepřipravené Rakouské císařství zpočátku další válku odmítalo,[77] nicméně jeho diplomatický postoj nabral opačný směr poté, co Napoleon nechal z území Bádenska unést, a po zinscenovaném procesu popravit, vůdce francouzské emigrantské šlechty, navíc blízkého příbuzného bývalého francouzského krále Ludvíka XVI., vévodu Antoina d’Enghien.[72] Tímto činem, i do budoucna, ztratil francouzský císař sympatie většiny hlav evropských panovnických dvorů,[78] nehledě na fakt, že 28. července 1805 byla podepsaná anglicko-rusko-rakouská spojenecká deklarace a Rusové i Rakušané vyhlásili Francii válku. Aby se Napoleon vyhnul obranné válce na několika frontách, rozhodl se zaútočit na nejbližšího nepřítele – Rakousko a posléze se vypořádat s Rusy.[79] Tažení se účastnilo na 200 000 francouzských vojáků bývalé Anglické armády (sbory, jež byly připraveny u Lamanšského průlivu na invazi do Británie),[80] která pro tuto kampaň nesla nové Napoleonovo přízvisko Grande Armée ďAllemagne – Velká německá armáda (všeobecně se jí bude říkat jen Grande Armée – Velká armáda).[81] Francouzští vojáci tedy místo připravovaného vylodění vyrazili v sedmi proudech do Bavorska, kde své síly soustřeďoval podmaršálek Mack. Při namáhavých pochodech se přesunovali rychlostí 25 až 30 km za den,[82] aniž by rakouský vrchní velitel tušil, kde se objeví.[83] Dne 7. října dorazily sbory francouzských maršálů SoultaDavouta a Lanese a Muratovo jezdectvo k Dunaji, který překročily 60 kilometrů v Mackově týlu.[84] O několik dní později byl generál Mack i s většinou rakouské armády u Ulmu obklíčen a 20. října byl donucen kapitulovat. Z obklíčení ho nevyprostila ani Podolská armáda ruského generála Kutuzova, již vyslal Rakušanům na pomoc jejich spojenec car Alexandr I. V průběhu pokračujícího tažení padla do francouzských rukou i Vídeň a Napoleon se ve stopách ustupujících Rusů vydal na Moravu. Zde rozdrtil vojska koalice v bitvě u Slavkova a Rakušané byli nuceni 26. prosince uzavřít tzv. prešpurský mír, jenž pro ně znamenal ztrátu italských a velké části německých území.

Vláda v letech 1806 – 1808[editovat | editovat zdroj]

Válka v Prusku a Polsku[editovat | editovat zdroj]

Antoine Jean Gros: Napoleon v bitvě u Jílového. Toto nesmírně krvavé střetnutí, ve kterém si ani jedna ze stran nedokázala pro sebe získat rozhodující výhodu, stálo Napoleona 23 000 mužů, přičemž ztráty nepřítele byly obdobné. Obě armády se posléze stáhly do zimních kvartýrů, kde se zotavily a čekaly na další posily[85]

Po oslnivém vítězství u Slavkova se Napoleon ocitl na vrcholu slávy.[86] Upřímně si přál evropský mír,[87] avšak zbytky III. koalice stále ještě existovaly; ruský car Alexandr I. s Napoleonem odmítl jednat bez dalšího boje a debakl v námořní bitvě u Trafalgaru zmařil francouzské naděje na invazi do Anglie. Navíc i v prozatím neutrálním Prusku začaly sílit protifrancouzské válečné tendence.[pozn. 7] Napoleon se proto rozhodl upevnit vládu nad západní a částí východního Německa vytvořením Rýnského spolku,[90] čímž se zapříčinil o definitivní zánik Svaté říše římské. Své mocenské ambice rozšířil také v Itálii, když v první polovině roku 1806 nařídil maršálu Massénovi obsadit Papežský stát a pevninskou část Království obojí Sicílie.[91] Smrtí britského premiéra Williama Pitta se Napoleonovi nakonec otevřela možnost jednat s ostrovní zemí o míru, ale ten se ukázal být nemožným.[pozn. 8] V prvních měsících druhé půli roku 1806 se začala vyostřovat situace v Prusku. I přes zjevně nepřátelské nálady Napoleon do poslední chvíle s válečnými přípravami váhal[93] a věřil, že krize bude zažehnána.[94] K tomu však nedošlo, neboť dne 15. září se jeho nepřátelé sjednotili ve IV. koalici, v níž byly zainteresovány Anglie, Švédsko, Rusko a Prusko.[94] Počátkem podzimu pak Prusko vyslalo k Napoleonovi ultimátum. To bez odezvy vypršelo vypršelo 7. října. Francouzský císař neváhal a druhého dne jeho armáda překročila hranice Saska. O týden později (14. října) Napoleon porazil část pruské armády v bitvě u Jeny. Hlavní část nepřátelských sil ve stejnou dobu rozdrtil v bitvě u Auerstedtu maršál Davout. Během jediného dne přestala pruská armáda existovat jako bojová síla. Její ztráty činily 45 000 mrtvých, zraněných a zajatých, dále přišla o 200 děl a porážka v ní vyvolala naprostý morální rozklad.[95] V reakci na tento kolaps zažádal pruský král 22. října o mír. Napoleon jednání s vyslancem Fridricha Viléma, jenž uprchl do Königsbergu, nezavrhl, avšak rokování se odehrávala pouze v duchu stupňování Napoleonových požadavků, které se ve výsledku staly neakceptovatelnými. 26. října vstoupila francouzská vojska do Berlína a v průběhu dalších bojů se Francouzi převalili přes celé Západní Prusko až k břehům Baltu, přičemž byly zajímány tisíce nepřátelských vojáků.[96] Válka se však nechýlila ani zdánlivě ke konci. 21. listopadu podepsal Napoleon dekrety o zavedení kontinentální blokády, jež uzavírala přístavy Francií ovládaných zemí anglickému exportu i importu. Přestože byl poražen jeden nepřítel a druhý měl pocítit tvrdý ekonomický tlak, další se již rýsoval na obzoru. Car Alexandr I. se pomalým tempem šinul na pomoc pruskému panovníkovi. Napoleon se rozhodl Rusy předejít a v prvním listopadovém týdnu jeho sbory vpadly do Polska. Místní vyšší vrstvy vnímaly francouzského císaře jako obnovitele polské samostatnosti, avšak ten se k podobné myšlence choval poměrně chladně.[97] 26. prosince se Francouzi a Rusové střetli v krvavé a v důsledku bezvýsledné bitvě u Pultuska. Navíc se teď proti Napoleonovi postavila zima i vyčerpání vlastních vojáků a proto se rozhodl s armádou uložit do zimních kvartýrů.[85] Sám odjel do Varšavy, kde zavalen prací s péčí o armádu prožil první fázi milostného románku s místní šlechtičnou kněžnou Walewskou. Další vojenské operace však na sebe nedaly dlouho čekat. Rusové obnovili ofenzivu již z ledna 1807 a krátce na to došlo k jednomu z nejkrvavějších střetnutí pod Napoleonovým velením, k bitvě u Jílového (8. února). Další válečné operace pak pokračovaly až v červnu a Napoleonovi se podařilo nad Rusy dosáhnout důležitého vítězství v bitvě u Friedlandu (14. června). O pět dní později vstoupili Francouzi do Tylže načež car Alexandr zažádal o mírové rozhovory. Ty probíhaly na voru ukotveném uprostřed řeky Němen a vyvrcholily ve dnech 7. a 9. července podepsáním tzv. tylžského míru.

Válka ve Španělsku

Související informace naleznete v článku Španělská válka za nezávislost.

Antoine Jean Gros: Napoleon přijímá kapitulaci Madridu. Po dobytí španělské metropole 4. prosince 1808 se nastěhoval do paláce El Escorial, kde vydal řadu nařízení, která měla výrazný vliv na celou zemi. Mezi prvními zrušil dvě třetiny španělských klášterů, celou Svatou inkvizici, veškerá feudální práva i vrchnostenské soudy[98]

Napoleon se vrátil do Paříže pouhé tři týdny po ratifikaci mírových podmínek (27. června) jako vládce obrovského konglomerátu rozkládajícího se od Královce po Pyreneje, od Varšavy až do Neapole, od Antverp k horám severozápadního Balkánu, odHamburku po ostrov Korfu.[99] S vědomím, že jeho jediným protivníkem zůstává pouze Anglie, se pustil do uskutečňování svého nového cíle – ovládnutí pyrenejského poloostrova.[pozn. 9] V atmosféře každodenních opulentních hostin, banketů a plesů začal formovat novou armádu, jejímž velením byl pověřen Napoleonův přítel ještě z dob obléhání Toulonu Andoche Junot. Ten 17. října vstoupil do Portugalska a rychlými pochody se hnal na Lisabon, z nějž uprchla celá královská rodina do Brazílie.[100] Dalším cílem Napoleonovy rozpínavosti se nezvratně stalo Španělsko. I přes fakt, že se připojilo dodržovat berlínské dekrety, bylo francouzskému císaři zřejmé, že země do značné míry závislá na anglickém dovozu a vývozu se bude snažit tuto dohodu oklikami obcházet.[102] Zároveň počítal s tím, že se jeho jižní soused stane cenným zdrojem aktiv.[103] Ve složité politice intrik a falešných jednání se mu v březnu následujícího roku podařilo donutit španělského krále Karla IV. zřeknout se trůnu ve prospěch svého syna Ferdinanda. Královský pár byl pod dohledem ozbrojeného doprovodu poslán do Bayonne. Současně s touto akcí Napoleon posiloval vojenskou přítomnost v zemi. Vojsko, jehož velením pověřil maršála Murata, počátkem roku 1808 čítalo již 80 000 mužů.[104] Nedlouho po svých rodičích byl do Bayone vylákán, a ihned zajat, i král Ferdinand. Na jeho místo Napoleon promptně dosadil svého bratra Josefa2. května, poté, co se Španělé dozvěděli, že do Francie se má odebrat i nejmladší syn Karla IV. don Francisco de Paolo, vypuklo v Madridu protifrancouzské povstání. To sice Joachim Murat potlačil, ale během několika dní zachvátil vzpoura téměř celé území Španělska. Nakonec dosáhla takových rozměrů, že si vyžádala pozornost samotného Napoleona, který první operace proti juntám (provinčním vládám) řídil z Bayone. Avšak 22. července byl díky Napoleonovu chybnému rozkazu donucen kapitulovat sbor generála Duponta v Andalusii,[105] což velmi oživilo španělský odpor a oslabilo morálku Francouzů.[106] Král Josef Bonaparte uprchl z Madridu, navíc se Napoleon dozvěděl, že Rakousko se připravuje k nové válce. 1. srpna pak došlo na žádost junt k vylodění anglické pozorovací armády pod velením vévody z Wellingtonu v Portugalsku a porážce Junotova sboru. Všechny tyto okolnosti, zejména hrozba boje na dvou frontách, donutily francouzského císaře, aby se ujal operací ve vzbouřené zemi osobně. Dříve se však pokusil upevnit spojenectví s carem Alexandrem. K setkání nazvanému erfurtská konference došlo v září a Napoleonovi se dostalo od ruského panovníka příslibu, že jeho země zůstane na straně Francie, pokud se Rakousko stane agresorem.[107] 12. října vydal Napoleon instrukce k rozdělení Velké armády a 5. listopadu se připojil ke svým mužům ve Vitórii4. prosince opět obsadil Madrid a záhy svých 191 000 mužů vedl hlouběji do španělského vnitrozemí s úmyslem odříznout jednotky britského generála Moora (jenž nahradil Wellingtona) od Portugalska.[108] Tuto válečnou operaci však nedokončil, neboť naléhavé zprávy z Rakouska a Paříže jej v prvních dnech roku 1809 donutily k návratu do Francie.[pozn. 10]

Vláda v letech 1809 – 1811[editovat | editovat zdroj]

Jean-Baptiste Debret: Napoleon mezi bavorskými důstojníky před bitvou u Abensbergu. Návrší, na němž k tomuto střetnutí došlo, stojí jihozápadně od vesnice Abensberg a dnes nese jménoNapoleonhohe. Důstojníky rozpálila slova, mužstvo dvojnásobná dávka piva vydaná před bitvou[109]

Georges Rouget: císař Napoleon a arcivévodkyně Marie Luisa při církevním svatebním obřadu v Louvru. První svatební ceremonie proběhla již v Rakousku v augustiniánském klášteře ve Vídni a ženicha zde zastupoval sám arcivévoda Karel.[110]Když nevěsta projížděla do Francie, vyrazil jí Napoleon netrpělivě naproti. Sotva se s ní setkal, odvezl ji do Compiègne, kde byl přichystán uvítací ceremoniál, prohnal se kolem čekajících starostů i dvorní smetánky a rovnou dívku, která byla vychovávaná v přísné církevní izolaci, nasměroval do ložnice.[111] Ve sňatku s habsburskou arcivévodkyní, jež byla neteří popravené královny Marie Antoinetty, však Francouzi spatřovali cosi urážlivého a žádný Napoleonův politický akt nebyl tak nepopulární jako tento[112]

Jednou ze zpráv, kvůli níž Napoleon opustil nedokončené tažení, byla očekávaná informace, že na hranicích Itálie a spojeneckého Bavorska se shromažďují mohutné síly Rakouského císařství. Další znepokojující zvěstí byl podezřele těsný svazek jindy vzájemně nepřátelsky naladěných ministrů Talleyranda a Fouchého.[113] 23. ledna Napoleon dorazil do Paříže a o pět dní později si k sobě do pracovny pozval nejvyšší hodnostáře císařství. V jejich přítomnosti vyčetl Talleyrandovi veškeré intrikování proti své osobě a nadále mu přestal věnovat pozornost.[114][pozn. 11] S vervou sobě vlastní se posléze pustil do příprav války v německých oblastech. Nezbývalo mu mnoho času, neboť 9. dubna překročily rakouské jednotky řeku Inn a vstoupily do Mnichova. Tentokrát se Napoleon nepokoušel nepřítele předejít obvyklou útočnou strategií, jelikož si z politického hlediska přál vyhovět podmínkám erfurtské dohody.[117] Po vypuknutí války však neprodleně vyrazil do Ingolstadtu, kde osobně převzal velení armády (18. dubna). Ihned vydal rozkaz ke shromáždění roztroušených sborů a zdařilým tahem, tzv. „řezenskou operací,“[117] reprezentovanou bitvou u Teung–Hausenubitvou u Abensbergu a bitvou u Landshutu, přinutil 22. dubna rakouské vojsko, pod velením nejzkušenějšího císařského velitele arcivévody Karla, k rozhodující bitvě u Eckmühlu. Bylo to drtivé vítězství, ztráty jeho protivníka činily 45 tisíc mužů oproti 16 tisícům Francouzům. V dalších dnech pak Napoleon vedl svou armádu proti Vídni, jíž se zmocnil 12. května. Dobytí rakouské metropole představovalo dílčí a spíš jen prestižní úspěch, jenž ze strategického hlediska přinesl pouze zabezpečení pravé strany Dunaje.[118] Napoleon měl v úmyslu dál pokračovat ve stopách arcivévody Karla, avšak chyběly mu podrobnější informace, kde se nepřítel nachází,[119] nehledě na fakt, že Rakušané strhli všechny mosty přes Dunaj. Rozhodl se proto postavit dva nové přechody přes rozvodněné říční koryto nad i pod Vídní. Kvůli zarytému rakouskému odporu však vystavěl most pouze v prostoru vesničky Aspern, ležící asi 10 km jižně od okupovaného velkoměsta. 21. května přepravil svou armádu z ostrova Lobau na levý břeh Dunaje a zaútočil na arcivévodovu armádu u vesnic Aspern a Essling. V těchto místech utrpěl první porážku ve své dosavadní vojenské kariéře. Po bitvě u Aspern byl nucen opět se stáhnou na ostrov Lobau.

Charles Meynier: Napoleonův návrat na ostrov Lobau. Francouzi nechápali, proč je vítězný arcivévoda Karel opět nenapadl a Napoleon později přiznal, že to byla jediná věc, které se obával.[120] Rakouský velitel sice o tomto kroku uvažoval, avšak překročit Dunaj pro něj představovalo podstoupit stejná rizika jako Napoleon[121]

Veden politickými důvody chápal, že toto místo nesmí opustit, jelikož veřejné mínění by jeho případnou ztrátu vnímalo jako další velké rakouské vítězství.[122] Navíc si dobře uvědomoval, že jeho nepřátelé teď zvedají hlavy a proto se zaměřil hlavně na to, aby dosáhl rozhodujícího obratu ve válce.[122] Dalších šest týdnů se tedy s pedantskou pečlivostí připravoval k druhému pokusu o překročení řeky.[123]

Dne 4. července převedl Napoleon svých 134 tisíc pěšáků, 27 tisíc jezdců a 433 děl opět přes Dunaj,[124] přičemž se snažil vyvinout nápor do levého boku nepřátelského postavení. Po dvoudenním zápolení jeho muži obrátili bitvu u Wagramu ve svůj prospěch. Střetnutí samotné znamenalo pro Napoleona obrovský triumf, pro Evropu návrat pod jeho žezlo.[125] Okázale pak slavil vítězství,[126] tažení však stále ještě neskončilo. Již druhého dne po bitvě vyrazily francouzské sbory dál za ustupujícími Rakušany směrem do Čech a na Moravu. O dalších pět dní později, v průběhu bitvy u Znojma, navrhl arcivévoda Karel uzavřít příměří. To Napoleon přijal a 14. října bylo stvrzeno podepsáním schönnbrunnské smlouvy, jež Rakousku přinesla další územní ztráty a nutnost Francii vyrovnat válečné náhrady v hodnotě 85 milionů franků.[126]

V průběhu jednání ve Schönbrunnu dorazila za Napoleonem hraběnka Walewská a ještě téhož roku mu oznámila, že čeká jeho dítě. Nedlouho po této novině se francouzský císař rozhodl, že se rozvede s Josefínou.[127] Jeho úmyslem však nebylo pokračovat ve vztahu s polskou šlechtičnou, jež mu v roce 1810 porodila syna jménem Alexandre, ale jeho zrak se upnul k nevěstě z urozenějšího a dynasticky silnějšího rodu. Tou se měla stát Marie Luisa, dcera rakouského císaře Františka I. 15. prosince se rozvedl s císařovnou Josefínou a 1. dubna 1810 v Saint-Cloud pojal při občanském obřadu za choť habsburskou princeznu. Následujícího dne došlo v Louvru k obřadu církevnímu.[112]

V dalším období se Napoleon zabýval otázkou boje proti Anglii a Španělsku. Jako dříve pracoval od šesti hodin ráno do pozdního večera.[128] Kontinentální blokáda se však v očích Evropanů stala ztělesněním Bonapartova despotismu a válka na Pyrenejském poloostrově pohlcovala další francouzská vojska a finance.[129] Po bitvě u Wagramu uvažoval o tom, že situaci na jižní frontě vyřeší osobně, ale k tomuto kroku se neodhodlal, ačkoli mu v tom nebránily žádné závažné politické, či strategické důvody.[130] 20. března 1811 mu Marie Luisa dala syna Napoleona Františka. V témže roce vypukla ve Francii ekonomická krize, vyvolaná rozvojem průmyslu v zemích postižených kontinentální blokádou.[131] Současně se snahou potlačit důsledky krize začínal být Napoleon přesvědčen, že Angličané udělali do blokády velký průlom přes Rusko.[132] Postupně tedy začal shromažďovat síly ve vazalském Německu a nikdo v Evropě již nepochyboval o blížící se válce, která měla být odvetou za dvojí hru cara Alexandra.

Vláda v letech 1812 – 1814[editovat | editovat zdroj]

Válka v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete v článku Napoleonovo ruské tažení.

Robert Alexander Hillingford: Napoleon se svými vojáky v bitvě u Borodina

První vážnější roztržka mezi vládci Ruska a Francie se datovala k podzimu roku 1810. Car Alexandr ignoroval ujednání o kontinentální blokádě a umožnil konvoji 120 britských lodí vyložit zboží v ruských přístavech. Napoleon jako odvetu anektoval vévodství Oldenburské, což pro ruského vládce představovalo velmi výraznou urážku, neboť choť oldenburského následníka trůnu byla Alexandrovou sestrou.[133] Car kontroval novým celním tarifem, jenž zvyšoval sazby na dovoz luxusního francouzského zboží a vína. Napoleon tedy začal na ruského panovníka vyvíjet diplomatický nátlak, ten však selhal. Rozhodl se proto pro důraznější opatření – válku. K tomuto účelu shromáždil dosud největší armádu, co kdy operovala na evropském bojišti, čítající na 440 000 mužů.[134] Z tohoto počtu bylo 125 000 rodilých Francouzů, zbytek tvořily kontingenty více či méně loajálních spojenců.[135] Soustřeďování vojsk trvalo téměř celou první polovinu roku 1812. Dne 9. května v šest hodin ráno se v doprovodu císařovny Napoleon odebral z paláce Saint-Cloud k Velké armádě.[136] 16. června dorazil do Drážďan, kde o tři dny později nadiktoval proklamaci ke svým vojákům. Za další dva dny dal těmto mužům pokyn k pochodu přes řeku Němen (došlo k němu po postavení mostu u Jurburku 24. června[137]). Válku plánoval co nejrychleji ukončit tím, že vnutí nepříteli rozhodující bitvu,[138] avšak jeho protivník generálporučík Barclay de Tolly, vědom si toho, že proti Francouzům může postavit pouze 256 000 mužů rozdělených do dvou armád,[134] se rozhodl uplatňovat taktiku spálené země a vtahoval francouzská vojska hlouběji do rozlehlého ruského vnitrozemí. Napoleon se tedy pokusil obě nepřátelské armády obejít z různých stran,[138] ale ani tato strategie neslavila úspěch. Nakonec se protivníkovy rozdělené síly spojily u Smolenska (3. srpna), kde došlo k prvnímu většímu střetu války. Generálporučík Dochturov s 20 000 muži po dva dny bránil město, aby kryl ústup celého vojska a Rusům se opět podařilo vyklouznout (17. – 18. srpna). V dobytém Smolensku se musel Bonaparte rozhodnout, zda má zastavit postup nebo táhnout až k Moskvě.[139] Pro první alternativu hovořil zejména tristní stav zásobování, délka komunikačních linií, na nichž postupně drolil své síly, chybějící koně pro kavalérii a pokles morálky zapříčiněný hladem.[140] Současně začaly propukat epidemie úplavice a tyfu.[141] Na druhou stranu si francouzský císař nemohl dovolit ztratit tvář před Evropou, neboť v sázce byla jeho pověst.[141] Počítal s tím, že sil má ještě dost a věřil ve svou šťastnou hvězdu. Přiklonil se proto k alternativě pokračovat dál k ruské metropoli a toto rozhodnutí bylo pravděpodobně nejklíčovější v celém tažení a nejzákladnější příčina pozdější katastrofy.[142]

Adolf Northern: Napoleonův ústup od Moskvy.
18. října 1812, tedy v době, kdy Napoleon zahájil ústup z Ruska, čítaly síly Francouzů 88 640 pěších, 15 190 jezdců a 589 děl. Při pochodu ze Smolenska to bylo již pouhých 49 100 mužů a při příchodu k Berezině 37 000 pěších a 5 450 jezdců. 2. prosince byla síla Grande Armée odhadována na 7000 bojeschopných mužů.[143] Věrohodné statistiky říkají že z 680 000 mužů, jež Napoleon postupně zapojil do ruského tažení, se jich vrátilo 93 000[135]

V noci z 24. na 25. srpna Francouzi vyrazili ve stopách ustupujících Rusů a brzy obsadili Vjazmu, kde našli značné množství zásob, které nestačil protivník zničit. Car Alexandr mezitím odvolal z postu vrchního velitele ruské armády Barclay de Tollyho a nahradil jej generálem Kutuzovem. Ten, přinucen politickými okolnostmi, dal Napoleonovi vytoužené generální střetnutí. K bitvě u Borodina došlo 7. září, avšak žádné straně nepřinesla rozhodující převahu.[144] Přesto o týden později vstoupil Napoleon do Moskvy. Ubytoval se v Kremlu a stejně jako po celé tažení i zde (podle vyprávění očitých svědků) psal sto dopisů denně, řídil všechny státní záležitosti své rozsáhlé říše, zabýval se diplomacií, problémy ve Španělsku a současně řešil otázky, které mu přinášelo ruské tažení.[145] Mohutné požáry, jež od prvních dnů zachvacovaly celé velkoměsto, jej 17. září donutily kremelskou rezidenci opustit, druhého dne se však oheň umírnil a umožnil mu návrat zpět.[146]

S přibývajícími dny si Napoleon začínal uvědomovat, že Moskva je jen další slepou uličkou jeho kariéry. Někteří z maršálů a generálů mu radili ve velkoměstě přezimovat, avšak Napoleon instinktivně cítil, že jeho velká říše není tak pevná a jeho spojenci nejsou tak spolehliví, aby mohl nechat Evropu Evropou a zahrabat se do ruského sněhu.[147] Navíc se neúnosnou měrou začaly množit souboje, na denním pořádku byly výtržnosti a kázeň i morálka vojáků a poddůstojníků rapidně poklesla.[148] Pokusil se proto nabídnout Alexandrovi I. mír, ten však Napoleonovu nabídku přijmout nemohl a ani nechtěl.[149] 14. října vydal francouzský císař dispozice nasvědčující o blízké evakuaci,[150] nicméně definitivní rozhodnutí padlo poté, co 18. října maršál Murat utrpěl porážku v bitvě u Tarutina. Následujícího dne začali Francouzi opouštět Moskvu směrem na Kalugu, vstříc Kutuzovovi. 24. října byl však francouzský předvoj zastaven v bitvě u Malojaroslavce, což přimělo Napoleona vydat rozkaz k návratu zpět ke Smolensku tou samou cestou, kterou již armáda během ruské kampaně protáhla. 30. října udeřily první mrazy,[151] které předznamenaly atmosféru následujícího exodu. Napoleon snášel útrapy společně s vojáky, které se snažil osobním příkladem povzbudit. Celé hodiny se brodil opřen o hůl sněhem a rozmlouval s pochodujícími,[151] vezl se v kočáře nebo pochodoval uprostřed vojáků gardy.[152] Do Smolenska dorazil v noci z 8. na9. listopadu. Ve městě strávil čtyři dny, shromáždil rozptýlené zbytky mužů, načež vyrazil směrem k městu Orša. Mezi 15. až 18. listopadem byl zle tísněný z několika stran přinucen k třídenní bitvě u Krasného. Přestože utrpěl značné ztráty, podařilo se mu postoupit až k Berezině. U této řeky došlo k dalšímu tragickému dějství celé anabáze. Když se sapérům podařilo postavit dva mosty přes vodní tok a císař s gardou se po tuhém boji přepravili na druhý břeh, za dramatických okolností oba přechody ucpaly davy nedisciplinovaných vojáků, jejichž panické chování vedlo k dalším vysokým ztrátám na lidských životech. Od Bereziny pokračoval Napoleon k Vilnu, kam dorazil 6. prosince. Odtud inkognito projížděl Evropou, aby v půli prosince dorazil na hranice Francie.[153]

Válka v Sasku a Francii[editovat | editovat zdroj]

Jean-Louis-Ernest Meissonier: Napoleon a jeho muži při francouzské kampani v roce 1814. Rekruti odvodových ročníků 1815, dvacetiletí mladíci, o nichž se sám Napoleon vyjádřil, že to jsou ještě děti,[154] tvořily značnou část armády pochodující na pozadí. Do historie vešli pod romantickým názvemles Marie-Louises, jelikož jejich odvody nařídila císařovna-regentka v době, kdy byl Napoleon v Německu. Na začátku tažení mnozí z nich obdrželi pouze čáku, plášť a mušketu, jíž sotva kdo z nich uměl použít.[155] Někteří si poprvé vystřeli až z mušket, které ukořistili nepřátelům, přesto se brzy stali rovnocennými následovníky císařovýchstarých knírů[156]

Karikatura z října roku 1813, která zpodobňuje bitvu u Lipska jako tvrdý oříšek pro Napoleona. V průběhu bitvy samotné se tím oříškem stalo mnoho faktorů, mezi jinými obrovské přečíslení více než 400 000 spojeneckých vojáků oproti 190 000 Francouzům, zrada saských spojenců, kteří přešli na stranu nepřátel uprostřed bojů či příliš brzy odstřelený most, jenž byl příčinou zajetí 10 000 – 15 000 příslušníků Grande Armée

Do Paříže dorazil Napoleon 18. prosince 1812. I přes utrpěnou porážku si byl jist tím, že brzy bude mít k dispozici armádu, která svými počty předčí Grande Armée v počátcích ruského tažení.[157]Optimisticky věřil, že do začátku jara shromáždí včetně spojeneckých kontingentů na 450 000 mužů, přičemž předpokládal, že Kutuzovova armáda bude značně prořídlá a vyčerpaná a nebude sto se s Francouzi měřit.[158] Jako vždy v podobné situaci se proto od rána do večera věnoval otázkám výzbroje, výstroje a výcviku armády.[159] Mezitím byly zbytky Grande Armée vytlačovány z Polska a Pruska. Za tohoto vývoje situace pruský král Fridrich Vilém podepsal 15. března 1813 s Rusy spojeneckou smlouvu a následujícího dne vyhlásil Francii válku.[160] Také rakouský císař bez ohledu na příbuzenství s Napoleonem uzavřel v únoru s carem Alexandrem dohodu o příměří.[161] 28. dubna zemřel ve slezském Bolesławieci maršál Kutuzov, jehož nahradil hrabě Wittgenstein.[162]

15. dubna odjel Bonaparte k nové armádě do Mohuče, kde setrval následujících dvanáct dní (do 24. dubna). Posléze vytáhl proti pomalu postupujícím spojencům, avšak navzdory jeho doposud nebývalému vypětí sil byla armáda z roku 1813 tím nejchatrnějším uskupením jakému kdy velel.[163] Mužstvo se skládalo převážně z nezkušených mladých branců, důstojníci a poddůstojníci byli většinou postarší nebo naopak čerstvě povýšení a bez zkušeností.[163] Nejhorší situace byla u kavalérie, jelikož do budoucna mohl francouzský císař počítat pouze s 15 000 koní, což byla polovina stavu, jímž disponoval nepřítel (v počátcích bojů stanulo proti 24 000 spojeneckým jezdcům 8000 kavaleristů francouzských[164]).[165] 2. května se obě strany střetly v bitvě u Lützenu. Po urputných bojích sice Napoleon donutil spojence spořádaně se stáhnout z bojiště, avšak ztratil 18 000 vojáků (nepřítel zhruba 11 500). 8. května získal zpět Drážďany a mezi 21. – 22. květnem napadl koaliční armády u Budyšína. Dosáhl dalšího krvavého vítězství, v němž přišel o 22 000 vojáků. Nepřítel opět spořádaně ustoupil. Poté, co se Bonapartovi podařilo zatlačit síly koalice o 300 kilometrů zpět a vydobýt dvou vítězství,[166] uzavřel s protivníky tzv. pläswitzskou dohodu o příměří (4. června). To se protáhlo až do 17. srpna, nicméně většina historiků hodnotí toto příměří jako největší chybu Napoleonova života a odklon od jím samým přijatých strategických zásad.[167][pozn. 12] Spojenci, prostřednictvím Rakouska, jež vystupovalo v roli ozbrojeného prostředníka, v tomto mezičase navrhli Napoleonovi mírové ujednání konfliktu. Francouzský císař byl ochoten uzavřít mír jedině na základě status quo ante bellum,[169] druhou stranou po něm však byly žádány rozsáhlé územní ústupky. Celé rokování tedy ztroskotalo a jediným výsledkem byl vstup Rakouska a Švédska do řad spojenců. Sotva vypršelo příměří, zahájil Napoleon válečné operace. Poněvadž mu hlavní nebezpečí hrozilo od tzv.České armády pod velením nového vrchního velitele spojeneckých sil knížete Schwarzenberga (ten nahradil v čele spojenců hraběte Wittgensteina), blížícího se přes Krušnohoří k saské metropoli, rozhodl se mu přetnout operační linie a napadnout jej z týlu.[170] Tento záměr nedokončil, jelikož se nakonec rozhodl přispěchat ohroženému městu na pomoc přímo a 26. – 27. srpna došlo u Drážďan k bitvě. Spojenci utrpěli drtivou porážku a byli nuceni ustupovat k českým hranicím. Při pronásledování však Bonaparte příliš vysunul sbor generála Vandamma, jenž byl v bitvě u Chlumce a Přestanova obklíčen a vzápětí téměř přestal existovat. Podobně, více či méně fatálně, se dařilo i jiným velitelům sborů. Bonapartovo tažení i jeho veškerá kontrola událostí se rychle hroutily.[171] Stále zůstal sevřen ze tří stran; ze severu jej ohrožovala Severní armáda pod velením jeho bývalého maršála, nynějšího švédského krále, Bernadotta (Karel XIV. Johan), z východu Slezská armáda generála Blüchera a z jihu Česká armáda knížete Schwarzenberga.[172] Rýnská konfederace, již vybudoval na troskách římskoněmecké říše, se začala rozpadat, vojáci německých kontingentů odmítali bojovat pod francouzskými prapory a houfně dezertovali. Po sérii nevydařených pokusů jednotlivé spojenecké armády porazit samostatně, se Napoleon rozhodl vybudovat novou operační linii, přičemž však nechybělo mnoho a zůstal uvězněn v kleštích spojenců, kteří se jej pokusili odříznout od zbytku Německa a Francie.[173] Přesvědčován svými maršály, aby se stáhl až k přirozeným francouzským hranicím a tam soustředil síly, považoval za přednější uchovat si zbytek politické prestiže a rozhodl se u Lipska vybojovat bitvu.[163] V tomto třídenním a současně největším střetu napoleonských válek však ztratil na 70 000 mužů a utrpěl drtivou porážku. Důsledky tohoto debaklu jej přinutily ustoupit až za Rýn, čímž se válka přenesla na francouzské území.[174]

Obsah druhé abdikační listiny, jíž se Napoleon vzdal následnictví francouzského trůnu za celou dynastii Bonapartů zněl:

Protože spojené velmoci prohlásily císaře Napoleona za jedinou překážku nastolení míru v Evropě, císař Napoleon věren svému slibu, prohlašuje, že odmítá pro sebe a své dědice trůny Francie a Itálie a že není žádné osobní oběti včetně vlastního života, kterou by nebyl připraven v zájmu Francie podstoupit
— Napoleon Bonaparte[175]

Mimo obrovské ztráty při tažení samotném, Grande Armeé téměř z poloviny zdecimovala epidemie tyfu a Napoleon byl nucen opatřit jí další lidské síly. V polovině listopadu se vrátil do Paříže, avšak díky novým daním a odvodům se francouzské nadšení začalo pomalu vytrácet a nastoupilo všeobecné volání po míru.[156] Nabídku k jeho uzavření Napoleon obdržel ještě téhož měsíce a ponechávala mu spolu s Francií Porýní a Belgii, avšak přijal ji až ve chvíli, kdy ji spojenci stáhli.[155] Nakonec se mu podařilo pro domácí válku shromáždil zhruba 56 000 vojáků, ti však měli čelit čtyřnásobné přesile.[173] Další vojenské operace začaly 21. prosince a po následující čtyři měsíce se Napoleon snažil jen oddálit nevyhnutelné. Navzdory tomu, že byl brilantními manévry schopen zasazovat nepříteli rychlé porážky, koaliční vojska jej krok za krokem zatlačovala k Paříži. 7. února mu byla učiněna ještě jedna mírová nabídka, jež ponechávala hranice Francie o stejné rozloze jako před rokem 1792, ale i její přijetí oddaloval tak dlouho, až pozbyla platnosti, čímž se připravil i o svou poslední šanci udržet se na trůnu.[176] V dalších dnech pak císař utrpěl těžké porážky v bitvě u Laonu a v bitvě u Arcis-sur-Aube. Přesto se nevzdával a rychlým manévrováním se pokoušel nad protivníkem získat byť dočasnou výhodu. K ničemu podobnému se však neschylovalo. Spojenci po zadržení Napoleonovy korespondence změnili strategii, zanechali honu na hlavní císařskou armádu a začali si razit cestu rovnou na francouzskou metropoli, kterou jim maršál Marmont formálně předal30. března. Ještě téhož dne Napoleon se svou armádou přitáhl k Fontainebleau, odkud chtěl táhnout Paříži na pomoc, avšak 4. dubna před něj předstoupili někteří maršálové, vyjádřili pochyby o dalším odporu a požadovali jeho abdikaci. Po chvíli váhání uchopil brk a napsal:

Ježto spojenecké mocnosti prohlásily císaře Napoleona za překážku nastolení míru v Evropě, císař Napoleon, věren svému slibu, prohlašuje, že je připraven vzdát se bez ohledu na vlastní blaho trůnu a opustit Francii, která je však neodmyslitelně spjata s právy jeho syna a císařovny-regentky jakož i se zachováním zákonů císařství.
— Napoleon Bonaparte[177]

Těmito řádky se oficiálně vzdal titulu císaře a svým následníkem určil syna Napoleona Františka. Car Alexandr se však postavil proti regentství a požadoval bezpodmínečnou abdikaci, jíž se excísař vzdá trůnu za celou dynastii Bonapartů.[178]6. dubna Napoleon přistoupil i na tuto podmínku a nadále setrval v zámku ve Fontainebleau obklopen posledními věrnými. 12. dubna se pokusil o sebevraždu jedem, jenž sebou nosil od ruského tažení, avšak smrtící látka neúčinkovala a vyzvracel ji.[179] O osm dní později (20. dubna) se rozloučil s vojáky gardy a doprovázen komisaři vítězných mocností odjel do vyhnanství na ostrov Elba.[180]

Panovník na ostrově Elba[editovat | editovat zdroj]

Joseph Beaume: Napoleon opouští Elbu. Lodě se k francouzskému pobřeží vydaly každá samostatně. Již druhý či třetí den po vyplutí se však celá výprava octla v ohrožení, neboť k Napoleonově brizeInconstant se přiblížila fregata Zephyr. Granátníci dostali rozkaz sundat vysoké medvědice, lehnout si na palubu a připravit se na zahákování. Když se kapitán Zephyruze své paluby zvědavě vyptával na to, jak se má velký muž na Elbě, postačila mu odpověď, kterou zašeptal Napoleon do ucha kapitánovi Tailladovi, že báječně. O víc se nezajímal a Inconstant opět propustil

Na nevelký středomořský ostrov o rozloze 8000 hektarů, který mu byl spolu s císařským titulem ponechán k doživotnímu užívání, dorazil Napoleon 4. května 1814,[181] v týž den, kdy Paříž přivítala Ludvíka XVIII.[182] Ihned po příjezdu neměl žádné plány do budoucnosti a svůj politický život pokládal za uzavřenou kapitolu.[183] Aby své malé panství uživil, začal se věnovat hospodaření, rozvoji řemesel, zemědělství, chovu ovcí a těžbě železné rudy.[184] Vydal pro Elbu novou ústavu, založil policejní sbor, nařídil očkování dětí, povinnou školní docházku, postavil dvě nemocnice a zakázal házet odpadky z oken.[185] Nezanedbával ani svou miniaturní armádu, jež místo spojenci povolených tří stovek vojáků brzy dosáhla počtu 2000 mužů.[186] Ve svém sídle pořádal audience i plesy pro smetánku, organizoval dvorský život a ukazoval se občasným turistům, pro něž představoval velkou atrakci.[187] Po dobu svého pobytu na ostrově se těšil z přítomnosti své matky Leticie, sestry Paulíny a hraběnky Walewské, která sem přibyla i s jejich synem Alexandrem. Avšak již se začátkem podzimu k němu začaly pronikat rozporuplné zprávy z Francie. K těm negativním patřila skutečnost, že někdejší Napoleonův ministr zahraničí Talleyrand usiloval o jeho internaci na jiný, vzdálenější ostrov (již tenkrát padlo jméno Svatá Helena). Dále prosakovaly zprávy o pokusech jej otrávit a Španělé navrhovali, že ostrov obsadí a francouzského excísaře zajmou. Navíc Ludvík XVIII. ještě stále nezačal Napoleonovi vyplácet přislíbenou dvoumilionovou apanáž.[188] Na druhou stranu se dozvídal, že ve Francii přibývá nespokojených hlasů, kterým se nelíbil návrat forem a některých institucí starého režimu. Předrevoluční šlechta, jež se vracela z emigrace, zabrala výnosné úřady u dvora, císařská šlechta byla přehlížena a lidé se začali bouřit.[189] Vojáci stále častěji vzpomínali na Napoleona a v Bourbonech spatřovali jen nutné zlo vnucené zvenčí.[190] Dalším důvodem k jejich nespokojenosti bylo masové propouštění do penze nebo na poloviční služné.[191] To vše i další skutečnosti z francouzského dění Napoleon pozorně sledoval a byl si proto dobře vědom nálad lidu, mezi nímž sílil odpor ke královské dynastii a touha po obnově císařství.[188] Začal proto uvažovat o návratu do Francie. Definitivně se však rozhodl až v únoru 1815, krátce poté, co se dozvěděl, že jeho bývalý ministr policie Fouché se chystá sjednotit opozici a zřejmě připravuje politický převrat.[188] Příznivá situace nastala ve chvíli, kdy ostrov dočasně opustil Napoleonův dohled plukovník Champbell. 26. února 1815 císař nalodil svých 1100 vojáků, 80 koní a 4 děla na zrekvírované lodě a vyrazil s nimi k francouzskému pobřeží.

Podruhé císařem[editovat | editovat zdroj]

Carl von Steuben: Napoleonův návrat z ostrova Elba. Obraz zobrazuje přechod 5. řadového pluku na císařovu stranu.
Palcové titulky v jedněch a těch samých pařížských novinách společně s Napoleonovým novým ántré postupně hlásaly: „Korsická obluda se vylodila v zálivu Jouan,“ „Lidožrout táhne na Grasse,“ „Uzurpátor vstoupil do Grenoblu,“ „Bonaparte obsadil Lyon,“ „Napoleon se blíží k Fontainebleau,“ „Jeho Císařské Veličenstvo dnes očekává své věrné v Paříži[192]

1. března 1815 sedm lodí Napoleonovy malé flotily dorazilo do zálivu Juan nedaleko Antibes.[193] Vojáci se vylodili na pláži a kolem páté hodiny odpolední vyrazili směrem na Paříž skrze alpské stezky Horní Provence. V přímořském kraji Napoleonova přítomnost mnoho radosti u obyvatel nevyvolávala, avšak čím více postupoval do vnitrozemí, s tím větším nadšením se setkával. K jeho vojsku se záhy přidalo i 1500 mužů, převážně dělníků, s vlastními puškami či různými chladnými zbraněmi. Když se pozvolna zvětšující konvoj dostal ke Grenoblu, místní velitel posádky generál Marchond proti Napoleonovi jako předvoj vyslal prapor 5. pěšího pluku s rotou ženistů, kteří měli vyhodit do vzduchu mosty na cestě.[194] Když na sebe obě kolony narazily, vojáci se začali rozvinovat do bojové sestavy. Napoleon postupoval v čele svých mužů a jeho protivník kapitán Randon z královské armády zavelel k palbě. Žádný z jeho podřízených však rozkazu neuposlechl. „Vojáci pátého, já jsem váš císař. Poznáváte mě?“ zavolal Bonaparte a rozhalil svůj myslivecký kabát. „Jestli je mezi vámi voják, který chce zabít svého císaře, tady stojím.“ Po chvilce začali vojáci 5. řadového odhazovat pušky a za pokřiku „Vive ľ Empereur“ (Ať žije císař) přebíhali k Napoleonovi.[195] Podobně či stejně se pak zachovaly i ostatní jednotky stojící mu v cestě. 13. března Napoleon vstoupil do Lyonu a o den později na jeho stranu přešel i jeden z hlavních iniciátorů první abdikace maršál Ney, který v tu chvíli tvořil jedinou vážnější překážku mezi ním a trůnem. 20. března, za značného davového nadšení, vstoupil císař do Paříže. Opětovné vlády nad Francií se ujal bez jediného výstřelu.[196]

Ernest Crofts: Napoleonův poslední velký útok u Waterloo. Povel zaútočit na střed anglo-batavských pozic, který vydal vojákům staré gardy, byl jedním z posledních rozkazů, jež vydal v roli vojevůdce a hlavy státu. Jeho staré kníry jej nezklamaly. Obklopeny drtivou přesilou, v zádech s prchající masou francouzských vojsk, pomalu ustupovaly k Maison-du-Roi a Rossomme. Přestože byli gardisté několikrát vyzýváni, aby složili zbraně, vždy odmítli. Legenda praví, že jejich velitel generál Cambronne vykřikl: „Císařská garda umírá, ale nevzdává se!“ Jiní tvrdí, že odpověděl prostým vojáckým provoláním: „Merde!“ Hovno!

Ačkoli Napoleon dosáhl vítězství na domácí frontě způsobem, jenž neměl obdoby,[196] zahraničněpolitická situace se obrátila v jeho neprospěch. Rezidenti vítězných mocností na kongresu ve Vídni se okamžitě dohodli na postupu proti jeho osobě a jako narušitel pokoje světa byl vydán veřejnému soudnímu stíhání.[197] Napoleon však nutně potřeboval dlouhodobý mír a mezinárodní uznání svého návratu. Snažil se proto písemně kontaktovat všechny evropské dvory a přesvědčit je o svých mírových úmyslech, avšak nikdo mu na jeho dopisy neodpovídal; někteří z panovníků je ani neotevřeli.[198] Za této situace si byl dobře vědom toho, že jediným nástrojem, který jej může udržet na trůnu, je armáda. Do června se mu podařilo shromáždit na 200 000 vojáků, které však musel rozdělit do osmi samostatných celků. Tím nejsilnějším se stala Armée du Nord – Severní armáda, jež nesla hlavní tíhu nadcházejících bojových operací. Současně s budováním úderné a obranné síly musel Napoleon zkonsolidovat situaci v zemi. Po měsíčních tahanicích vydal jako doplněk císařské ústavy tzv. Dodatečný akt (Acte Additionel)[199] a generál Grouchy potlačil royalistické povstání v králi věrných departementech (za tento čin obdržel maršálskou hůl).

François Flameng: Napoleon po bitvě u Waterloo. Vojenští historici uvádí přesvědčivé množství důkazů a teorií o příčinách francouzského debaklu. Připisují jej jednak okolnostem, souhrám náhod, ale zejména větším či menším selháním samotného císaře, u něhož se začala projevovat váhavost a nervozita.[200] Albert Z. Manfred v této souvislosti napsal:

Cosi se změnilo v Napoleonově povaze, v jeho chování a dokonce i ve vzezření. Navenek se zdál klidnější a zdrženlivější. Zmizela jeho dřívější prudkost a dynamičnost. Ale také zmizela – nebo se to jen zdálo? – energičnost nezdolné vůle, jež tak působila na ostatní, neochvějná sebejistota a víra ve šťastnou hvězdu
— Albert Z. Manfred[201]

Pro boj proti nově utvořené VII. koalici se Napoleonovi nabízely dvě možnosti. Jednak defenzivní způsob vedení války, jenž nesl stejná úskalí jako střetnutí s VI. koalicí v roce 1814, a potom ofenzivně–agresivní postup, pomocí něhož by ničil nepřátelské armády jednu po druhé. V neprospěch prve jmenované strategie hovořil fakt, že doposud neseděl na trůnu tak pevně a nebyl si jist opozicí, navíc situace nedovolovala umožnit nepříteli obsadit a zničit rozsáhlá francouzská území.[202] Rozhodl se proto vyrazit spojencům vstříc. Vojáky národních gard zabezpečil pobřeží i hranice s německými státy a v čeleArmée du Nord se rozhodl využít momentu překvapení a vklínit mezi obě nejbližší spojenecké armády. 6. června začal potají soustřeďovat své sbory jižně od řek Sambra a Máza, přičemž se snažil vyvolat dojem, že útok jeho ozbrojených sil bude směřovat mezi moře a Brusel. Velitel anglo-batavské armády vévoda z Wellingtonu reagoval tak, jak si Napoleon přál a svou armádu rozmístil v prostoru Brusel-Ostende, čímž se mezi ním a Prusy pod velením maršála Blüchera vytvořil 60 kilometrů široký úsek. Dne 12. června Bonaparte opustil Paříž a o dva dny později se dala do pohybu i Armée du Nord. Po překročení hranic se jeho vojáci zapojili do bojů s rozptýlením sborem pruského generála Zietena, jenž ve dvou proudech mistrovsky ustupoval směrem na Brusel. Jednak ke křižovatce cest u stejnojmenné vesničky Quatre-Bras a k vesnici Ligny. Tímto ústupem, zejména dvoukilometrovým úsekem z Charleroi do Ligny, při kterém utrpělo jeho 30 000 mužů citelné ztráty, dal 24 hodin času maršálu Blücherovi, aby stačil pruské síly soustředit v okolí Ligny a Sombreffe.[203] 16. června se Napoleon s Prusy střetl u Ligny a maršál Ney na část anglo–batavské armády udeřil u Quatre-Bras. Obě bitvy se staly krvavým francouzským triumfem a spojenci byli nuceni ustoupit. Napoleon vyslal ve stopách ustupujícího maršála Blüchera třiatřicetitisícový sbor maršála Grouchyho a sám se vydal za Wellingtonem směrem na Brusel. Díky opožděnému pronásledování, špatnému počasí a schopnému zadnímu voji se anglickému veliteli podařilo spořádaně stáhnout a 17. června zaujmout postavení u statku (či hostince) Belle Alliance, kde se rozhodl svést generální bitvu (v té době si již byl jist tím, že se k němu stačí pruská armáda, soustřeďující se u Wavre, připojit včas).[204] Napoleon druhého dne promarnil značnou část dopoledne a na protivníka zaútočil teprve v jedenáct hodin, nicméně i přes počáteční několikatisícové přečíslení si nebyl v bitvě u Waterloo schopen získat rozhodující převahu. Když pak v odpoledních hodinách na jeho pravé křídlo nečekaně zaútočilo 50 000 Prusů, bylo o výsledku střetnutí rozhodnuto. Naposled kolem deváté hodiny večerní se pokusil rozprášenou francouzskou armádu prchající na Genape a Maison du Roi zastavit a postavit se s ní na odpor, avšak již nezůstávalo mnoho těch, co by uposlechli.[205] Vědom si bezvýslednosti své situace nedlouho poté odjel z bojiště. Kolem jedné hodiny ranní dorazil ke Quatre-Bras, kde na chvíli zůstal stát nad těly mrtvých vojáků z předcházející bitvy, přičemž mu prý z očí tekly slzy.[206] Po tomto soukromém obřadu se odebral na cestu do Paříže. Branami francouzské metropole projel21. června a celou cestu údajně dřímal.[207] V hlavní městě mezitím začal ministr policie Joseph Fouché ovlivňovat poslaneckou sněmovnu i sněmovnu pairů, jež ovlivněny těmito intrikami požadovaly Napoleonovu okamžitou abdikaci. Císař vše přijal se zdánlivým klidem.[208] Abdikaci podepsal ve prospěch svého syna Napoleona II., a poté ještě několik dní strávil v Elysejském paláci, odkud odjel do Rochefortu15. července odplul z Francie a vydal se do rukou Velké Británie. Na půdu Anglie nikdy nevstoupil a dne 28. července bylo rozhodnuto o jeho internaci na ostrově Svaté Heleny.[209]

Zajatec na ostrově Svatá Helena[editovat | editovat zdroj]

Carl von Steuben: Napoleonova smrt. Na přání samotného excísaře byla provedena pitva. Srdce, které mělo být podle tradice odesláno jeho manželce, prý při pitvě sežraly krysy a tak do Parmy, kde Marie Luisa vykonávala funkci vládnoucí kněžny, dorazilo ve stříbrné nádobě srdce prasečí[210]

Když se Napoleon dozvěděl jméno místa své internace, protestoval, neboť se domníval, že s ním nikdo nemá právo zacházet jako s válečným zajatcem.[211] Spolu s ním odcházelo na Svatou Helenu jen několik nejbližších osob; maršál Bertrand a generál Montholon si s sebou přiváželi i své manželky. Zpočátku neměli Britové pro francouzského excísaře připraveno vhodné ubytování, a tak se přechodně usídlil v zahradním domku „The Briars“ (Šípková růže) na pozemcích statku, jenž patřil anglickému velkoobchodníkovi Belcombovi.[212] Zde se seznámil s šestnáctiletou obchodníkovou dcerou Betsy, jež mu byla i v pozdějších letech pobytu na ostrově vítanou společnicí a k níž pociťoval zřejmě víc než jen otcovskou náklonnost.[213] Později se Napoleon přestěhoval do vily Longwood. Své postavení snášel stoicky, avšak lidé kolem něj v jeho chování a výrazu často pozorovali melancholickou tesknotu.[214] Velmi mnoho četl, jezdil na koni, chodil na procházky a diktoval své paměti hraběti de Las Cases. Jeho volnost však byla nečekaně omezena, když na ostrov dorazil nový guvernér sir Hudson Lowe. Ten byl pevně odhodlaný udělat všechno proto, aby se Napoleon opět neoctl na svobodě.[215] Omezil proto možnosti jeho pohybu po ostrově, zvýšil přímou ostrahu, velmi rapidně snížil výdaje jeho domácnosti a zavedl další menší či větší restrikce, jež měly jeho vězni, kterého stále pokládal za generála,[216] ztížit podmínky jeho pobytu. Napoleon proto zahájil proti Lowemu bezohlednou kampaň a snažil se jej vyvést z rovnováhy malichernými dotazy ohledně protokolu a svých osobních výsad.[217] Tento vzájemný spor však vyústil ve stále větší Napoleonovu izolaci a návštěvníci získávali jen stěží svolení k návštěvám. 18. března 1818 byla z ostrova, za odesílání tajných Napoleonových zpráv do Francie, Lowem vypovězena rodina Belcombeových a excísař se po ztrátě své mladé společnice stával stále více zasmušilejším.[218] Po Loweových opatřeních se navíc začaly výrazně zhoršovat excísařovy životní podmínky. Dům začínal být vlhký, množily se v něm krysy, na tapetách se tvořila plíseň a následkem zimy, jež se zvyšovala nad únosnou mez, a kvůli níž byl nucen rozštípat i některý nábytek, trpěl ustavičným nachlazením a revmatizmem.[218]Takřka jedinými lidmi, s nimiž se v posledních dvou letech života Napoleon stýkal, byli kromě sloužících pouze korsický rodák a lékař doktor Antommarchi, maršál Bertrand a generál Montholon.[219] S postupujícím časem se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval a osobně předpokládal, že trpí rakovinou žaludku. Občas o své nemoci vtipkoval: „Rakovina, to je Waterloo, které se dostalo dovnitř.“[219] Dne 13. dubna 1821, upoutaný na lůžku a trýzněn stále častějšími bolestmi, začal diktovat závěť, v níž rozdal své jmění, jež čítalo 200 milionů franků ve zlatě. Polovinu rozdělil mezi vojáky, kteří bojovali v řadách jeho armád, druhou půlku pak odkázal krajům, jež byly nejvíce postiženy válkami v letech 1814 a 1815.[220] Testament dokončil v poslední chvíli, jelikož v dalších týdnech jej nemoc zmohla natolik, že nebyl schopen věnovat se materiálním záležitostem. Sužován bolestí a křečovými záchvaty zemřel v podvečer 5. května 1821 v 17:49 hodin ve věku jednapadesáti let.[221] Tělo bylo po provedené pitvě se všemi vojenskými poctami pohřbeno u pramene Torbett’s Spring na pozemcích Longwoodu. Roku 1840, za vlády krále Ludvíka Filipa, byly Napoleonovy ostatky exhumovány a převezeny zpět do Francie. Zde byly slavnostně uloženy do katafalku z růžového mramoru v pařížské invalidovně.

Možná příčina Napoleonovy smrti[editovat | editovat zdroj]

Tumba s Napoleonovými ostatky v pařížské Invalidovně

Stejně jako francouzský excísař, tak i většina pozdějších historiků a publicistů předpokládala, že za jeho skonem stojí onemocnění, jemuž podlehl i Carlo Buonaparte, tedy rakovina žaludku. V roce 1955 však tento předpoklad získal povážlivou trhlinu. Švédský stomatolog a amatérský toxikolog Dr. Sten Forshufvud při pročítání pamětí Napoleonova komorníka Louise Marchanda, jenž podrobně zaznamenal poslední měsíce Napoleonova života, došel k závěru, že symptomy onemocnění neodpovídají zhoubnému onemocnění žaludku, nýbrž otravě arzenikem.[222] Z třiceti uznávaných příznaků odpovídajících otravě touto chemikálií se jich u Napoleona konci života projevilo dvaadvacet.[223] Kromě toho jeho teorii podporoval fakt, že Napoleon téměř do konce života přibíral na váze, kdežto trpící rakovinou žaludku postupně hubnou. Dalším důkazem bylo svědectví osob, jež se devatenáct let po císařově smrti účastnily exhumace jeho těla. To „bylo úplně zachovalé a tvář se změnila méně, než tváře těch, kdo užasle pohlíželi do jeho rakve. Napoleonův oděv, stejnokroj, v němž byl pohřben, se rozpadl, ale mrtvola nikoliv.[224] I tento jev mohl mít za následek arsenik, jenž uchovává živou tkáň, neboť zpomaluje její rozpad (díky této vlastnosti je používán i v muzeích ke konzervaci exponátů). U lidského těla dojde k podobné reakci pokud je arsenik podáván dlouhodobě.[224] Jelikož doktor Forshufvud kromě těchto indicií potřebovali i fyzický důkaz, opatřil si v roce 1960 vlas, který pocházel z pramínku, jenž Napoleonovi krátce po skonu odřízl břitvou Louis Marchand.[225][pozn. 13] Vlas nechal odborně prozkoumat doktorem Hamiltonem Smithem, jenž byl objevitelem nové metody prokazování přítomnosti arzeniku, při níž je oxid arsenitý vystaven jadernému bombardování do té míry, že jej lze přesně změřit.[226] Výsledek výzkumu vykázal hodnotu 10,38 mikrogramů arseniku v gramu vlasů, tedy třináctkrát více, než bylo v Napoleonových časech běžné.[227] Provedením dalšího měření různých vzorků, pocházejících ze stejného zdroje, byla posléze přítomnost tohoto značného množství jedu opakovaně prokázána, z čehož bylo možno předpokládat, že arzenik byl Napoleonovi podáván po několik let v malých a nestejných dávkách od počátku července až října 1816.[228] V dalších letech navázal Dr. Forshufvud spolupráci s Kanaďanem Benem Weiderem, jenž po jeho smrti (1985) nechal analyzovat další vzorky vlasů v laboratořích FBI (1995), v přístroji Nano-SIMS (2003) a metodou ICP-MS (Inductively coupled plasma mass spektrometry) (2005). V prvním a třetím případě bylo konstatováno, že množství arseniku přítomné ve vzorku vlasů odpovídá otravě tímto jedem,[229] v případě druhém bylo prokázáno, že arsenik se nachází nejen na povrchu vlasů, ale je jím doslova impregnovaná dřeň, kam se chemikálie mohla dostat jedině z krevního oběhu.[230] I když těmito exaktními vědeckými výsledky Ben Weider prakticky zcela vyvrátili teorie, které popíraly, že se Napoleon stal obětí úkladné vraždy,[pozn. 14] až do své smrti v roce 2008 dál pokračoval ve stále důkladnějších analýzách rozšířeného množství vzorků.[232]

Pokud jde o motiv a pachatele, všechny indicie vedou k domněnce, že za vraždou stál hrabě Charles Tristan de Montholon.[233] Za jeho jednáním mohly být jak motivy charakteru osobního (stesk po manželce a dětech, žárlivost na Napoleona, neboť se jistou dobu hovořilo o poměru mezi excísařem a jeho ženou Albinou atd.) tak rázu čistě zištného.[234] Podle všeho ke svému činu používal arsenik běžně používaný pro likvidaci krys, kterých bylo na ostrově značné množství. Ten, s přihlédnutím na Napoleonovy zvyky, dávkoval do sudu s vínem, které bylo určeno pouze na excísařův stůl.[235] Spolu s teorií o Napoleonově vraždě se objevily i další hypotézy. Podle jedné z nich Britové provedli ještě na Svaté Heleně výměnu těl a do Napoleonovy rakve vložili ostatky jeho sluhy, přítele a agenta Ciprianiho, který byl bývalému císaři velmi podobný. Důvodem měla být právě snaha o zatajení skutečnosti, že byl Napoleon otráven.[236] Tomu by odpovídala i studie Bruna Roy-Henryho, jenž v knize Napoléon, ľénigme de ľexhumé de Sainte-Hélène (Napoleon, záhada exhumovaného ze Svaté Heleny), upozorňuje na rozdíly v uspořádání hrobu a uložení těla při Napoleonově pohřbu a exhumaci.[237]

Osobnost[editovat | editovat zdroj]

Paul Delaroche: abdikace ve Fontainebleau (1845). Tato Napoleonova podobizna, ztvárněná dvacet čtyři let po jeho smrti, odpovídá zhruba věku, kdy zaznamenal jeho popis prefekt císařského paláce Bausset (viz níže)

Zevrubný popis Napoleonovy fyziognomie či hodnocení charakterových vlastností je – stejně jako u kteréhokoliv jiného člověka – možné pouze s přihlédnutím k věku a nabytým zkušenostem, s ohledem na okolnosti určitého období nebo v porovnání s předchozími životními etapami. Pokud však jde o náležitosti obecného rázu, jež patřily k nejzákladnějším a neměnným rysům jeho osoby, je v první řadě nutno ve zkratce zmínit Napoleonovy duševní schopnosti. Sám si u sebe nejvíce cenilželezné vůle, pevnosti ducha a zvláštní statečnosti, jež spočívala ve schopnosti převzít nejstrašnější a nejtěžší odpovědnost za rozhodnutí.[238] Avšak historiky a stejně tak i současníky asi nejvíce udivovaly jeho myšlenkové pochody a fantastická schopnost si pamatovat. On sám svou paměť označoval za pozoruhodnou vlastnost a v tomto směru poznamenal:

Když jsem byl mlád, znal jsem logaritmy třiceti až čtyřiceti čísel; ve Francii jsem si pamatoval nejen jména důstojníků u všech pluků, ale i místa, odkud se vojenské sbory rekrutovaly, kde se vyznamenaly; věděl jsem dobře i o jejich smýšlení.
— Napoleon[239]

Současně s touto předností dostal Napoleon do vínku dar, jenž mu umožňoval najednou se zaměstnávat i třemi naprosto odlišnými záležitostmi. Byl s to diktovat dvěma sekretářům o dvou různých věcech a zároveň, aniž by tím utrpěla logická jasnost jeho myšlenek nebo pozornost, číst o věci třetí.[239] Často pracoval dlouho do noci a spal v přerušovaných intervalech, podle své potřeby. V průběhu vojenských tažení byl mnohdy okolnostmi přinucen budit se i několikrát za noc a přesto okamžitě vstal a z jeho očí se nedalo uhodnout, že právě spal. Navíc byl okamžitě schopen pracovat jako ve kteroukoliv jinou dobu přes den.[240]

Současníci, přesněji lidé z Napoleonova blízkého okolí, se shodují, že měl dvě tváře. Soukromou a politickou. Co se soukromí týká, dokázal se velmi upnout na osoby kolem sebe. Jakmile si na někoho zvykl, nepřišlo mu na mysl se od něj odloučit, i když viděl jeho chyby, odsuzoval je a nebyl se svou volbou spokojen.[241] Patrně nebyl ani nenávistný, ani mstivý. Byl schopen se rozčílit, svůj korsický temperament a zlost dát najevo slovy, ale to bylo vše (Církevní diplomat v de Pradt v tomto směru poznamenal: „Hřímalo sice, ale neuhodilo“). Svému okolí se jevil mírný a značně shovívavý k lidské slabosti. Vyznačoval se důvěrností i laskavostí a něhou v intimních vztazích osobního života. Násilnost mu prý nebyla vrozená a pokud o to usiloval, nikdo se nedokázal ovládat jako on. Jeho mluva byla suchá, ovšem ne nepřístojná ani pokořující.[242] Při své zjevně vysoké inteligenci údajně trpěl i zvláštními neurózami. Hrůzu mu prý naháněly otevřené dveře a každý kdo zavítal do jeho pracovny, mohl je prý otevřít jen natolik, aby se jimi protáhl a pak je musel pevně držet zavřené za kliku dokud zase nevyšel ven. Josefína jej prý často viděla, jak se rozčílil, když některý z jeho komorníků umístil nalevo něco, co patřilo napravo. Když si bral nějaký kus oděvu, mnohdy si jej přehodil přes rameno se slovy „pozemky“. Při dalších kusech pak prohodil „hrady,“ „provincie,“ atd.[243]

Antoine-Jean Gros: detail Napoleonova obličeje v roce 1796, tedy v době prvního italského tažení (1801). Vyslanectoskánského velkovévodství v té době popisuje Napoleona následovně:

Zpozoroval jsem uprostřed početného štábu člověka drobnější postavy než obyčejně, neobvykle hubeného. Jeho napudrované vlasy, zastřižené zvláštním způsobem a pod ušima do čtverce, padaly na jeho ramena … Na prvý pohled obličej se mi nezdál krásný, ale výrazné rysy, živé a zpytavé oko, oživené a prudké gesto prozrazovaly žhavou duši a široké starostlivé čelo hloubku myšlení
— Miot de Mélito[244]

Jak již bylo naznačeno, jinou masku si přisvojoval před vnějším světem. Napoleonův životopisec a znalec doby Jevgenij Tarle stručně konstatuje, že Napoleonovými hlavními vášněmi byly sláva a zejména moc.[6] Společně s mnohými dalšími historiky se shoduje v tom, že při dosahování svých cílů byl naprosto lhostejný k lidem a viděl v nich jen prostředky a nástroje.[6] Zapomínal na ohledy vůči svým spolupracovníkům,[245] vojákům[246] i pracovníkům rozsáhlého a kvalitně pracujícího byrokratického aparátu. I přes silný smysl pro rodinu, mnohdy nebral ohledy na city svých příbuzných a očekával, že se podřídí jeho vůli.[247] Nicméně nepožadoval po nikom víc, než byl schopen snášet sám. Zejména na bojišti. Pokud to okolnosti vyžadovaly, nerozpakoval se stejně jako každý řadový voják, vystavil svou osobu nepřátelským střelám. Učinil tak například u Toulonu, při útoku na mostu u Arcole nebo na městském hřbitově u Pruského Jílového. O tom kam až jeho odvaha sahala se dozvěděli mnozí jeho blízcí teprve až po jeho smrti. Když omývali jeho mrtvolu, nalezli na ní stopy neznámých ran. Oficiálně se vědělo, že byl zraněn u Toulonu, Řezna a Drážďan, avšak tyto nově odhalené jizvy svědčili o tom, že neváhal skrýt svá zranění, aby vojáky neuvedl do zmatku.[248]

Jako panovník je Napoleon často pasován do role diktátora, k čemuž nepochybně přispěly mnohé jeho nařízení i skutky. Bylo pro něj typické, že se snažil bezohledně skoncovat s veškerou opozicí i kritikou. Osoby podezřelé z těchto skutků nechával bez procesů zavírat do věznic nebo je nutil obývat vyhrazená místa, kde byli pod neustálým dozorem. Veřejné mínění se snažil držet pod dohledem pomocí cenzury, četnictva i informátorů.[249] Při prosazování svých záměrů sice odmítal všechny nízké prostředky zločinu,[250] avšak to mu skrze armádu nezabránilo nechat unést a popravit vévodu d’Enghien, uvěznit papeže, či nechat v roce 1813 kvůli povstání postřílet hamburkský senát i protifrancouzskou opozici a současně nechat uvěznit pět set nejbohatších měšťanů a zabavit jejich majetek.[251]

To, jakého byl Napoleon vzezření, dokládá kromě množství dochovaných obrazů, i část pamětníků ve svých memoárech. Takto jej v pětačtyřiceti letech popsal někdejší prefekt císařského paláce:

Jeho postava byla pět stop, dva coule a několik čárek; jeho hlava byla veliká; jeho oči světlemodré; jeho vlasy tmavě kaštanové; jeho brvy byly mnohem světlejší než obočí, které bylo tmavě kaštanové jako jeho vlasy; měl krásně utvářený nos, půvabné a neobyčejně pohyblivé vykrojení rtů; jeho ruce byly podivuhodně krásné a zářily bělostí; … jinak byl postavou velmi dobře a souměrně stavěn. Jednou z jeho zvyklostí, které jsem u něho nejčastěji pozoroval bylo, že nakláněl nenadálým a prudkým pohybem horní část těla a hlavu na pravou stranu, opíraje se o loket a paži, jako by chtěl vznést svou postavu. Tento strojový pohyb byl velmi hbitý a nebyl nápadný, leda když jej učinil při chůzi. … Na jeho širokém a vyklenutém čele dlely génius a síla. Každému jinému by toto čelo stačilo, aby v něm vyjádřil svou celou fyziognomii. Jeho oči se třpytily záblesky a prozrazovaly všechny jeho myšlenky, všechny jeho city. Ale když jeho nálada nebyla zkalena, tu ozářil tuto krásnou fyziognomii nejroztomilejší úsměv a vtiskl mu nepopsatelné kouzlo, jež jsem u nikoho jiného ještě nepozoroval…“
— Louis-François de Bausset[252]

Další jeho současníci se podivovali nad žlutou barvou jeho obličeje, za kterou nejspíš stálo spolu se sklonem k tělnatosti onemocnění jater. Hrabě de Las Cases dále konstatoval, že císař měl i přes silné údy měkké svalstvo a i přes značně rozložitou hruď byl stále prochladlý.[253] K tomuto tématu ještě dodal: „Jeho tělo není ze železa, jak se tomu věřilo; to je pouze jeho duch.“

Hodnocení Napoleonovy osobnosti a vlády[editovat | editovat zdroj]

James Gillray: karikatura Napoleona jako pekaře, jenž z pece vytahuje novou dávku čerstvě upečených evropských králů (Bavorsko,WürttemberskoBádensko). Jako paliva používá dělové koule a v popředí stojí koš s nápisem True Corsian Kinglings, jenž je narážkou na Napoleonovu strategii obsazovat trůny podmaněných zemí příslušníky klanu Bonapartů

Osoba Napoleona Bonaparta zanechala v celosvětových dějinách nesmazatelný odraz. Avšak byl to odraz značně kontroversní, který na jedné straně získal podobu heroické legendy, na straně druhé se stal tématem až démonickým. Je nesporným faktem, že při vzniku positivního Napoleonova kultu sehrály zásadní roli Paměti, jež na Svaté Heleně sepsal hrabě Las Cases. Britský historik Geoffrey Ellis v tomto směru poznamenal:

Měly silný vliv na další šiřitele legendy, která se soustředila na hrdinské činy a odkaz. Všichni ho představovali jako vládce nezměrné inteligence a moudrosti, jako sílu pro prosazení dobra a nutné změny, sílu, která ve Francii a připojených územích vymetla poslední stopy korupce starého režimu, pokoušela se o totéž i v podrobených státech a v celé Evropě, byla nucena vést dílčí války, aby zavedla všeobecný mír, ale jejíž práce na obnově a rekonstrukci byly přerušeny nesvatou aliancí cizích knížat, neosvícených nepřátel pokroku. V tomto smyslu se na něj pohlíželo jako na zázračné dítě a dědice Francouzské revoluce, jenž v plné mužné síle císařské velikosti naplnil její nejlepší ideály a ukončil nejhorší výstřelky. Řád místo chaosu, stabilita místo revolučních změn, jednota místo stranictví, síla místo slabosti – tento obraz se stal téměř stereotypem mezi napoleonisty devatenáctého století.
— Geoffrey Ellis (1997)[254]

Podobný vliv měly i vícesvazkové dějiny bývalého císařského diplomata barona Bignona, jenž obdržel od Napoleona na Svaté Heleně úkol sepsat historii jeho vlády. Nicméně spisovatel sám přes počáteční obdiv k císařově osobě přiznává, že používal despotických metod, které ovšem považoval za nutné prostředky, jimiž byl v občanské vládě Francie obnoven řád a v armádě čest.[254]

Za vytvářením nepřátelské varianty Napoleonova obrazu v prvopočátcích stali Madame de Staël a spisovatel François Chateaubriand. Pro prvně jmenovanou, jež byla roku 1803 vypovězena z Francie, byl císař triumfujícím generálem revoluce, od něhož se hodné očekávalo, avšak všechno toto očekávání bylo jeho osobou systematicky zdeformováno zneužitím moci. Útoky Madame de Staël byly namířeny zejména na Napoleonovu bezuzdnou domýšlivost a ambice, na infantilní zaslepení osobní slávou, na despotické metody atd. Celkově Napoleona vykreslila jako nemilosrdného egoistu, manipulátora bez skrupulí, vykořeněného outsidera bez skutečného vědomí vlasti, ignoranta a zhoubnou zrůdu dějin.[255]Chateaubriand na francouzského císaře pohlížel z pozice katolického vzdělance, jenž byl znechucen cynickou manipulací konkordátu s církví a uvězněním Pia VII. Nejen ve svém díle Paměti ze záhrobí (Mémoires d’outre tombe), se pak v období rozkvětu napoleonské legendy několikrát pokusil tento mýtus vyvrátit.[256]

Ve zbytku Evropy byl Napoleonův odkaz vnímán stejně rozporuplně jako ve Francii, avšak ani zde nelze tento antagonismus charakterizovat souhrnně, neboť míra obdivu i negativismu se lišila podle jednotlivých zemí. V oblastech anektovaných Francií byla jiná než na území vazalů nebo v Rusku a Anglii. Svým postupem mimo hranice císařství vyvolal Napoleon převážně odpor, kterého ve svůj prospěch využila různá nacionalistická a liberální hnutí. Tato situace se však opět lišila podle územního celku a byla zcela rozdílná například v Německu nebo Itálii oproti střední Evropě. Zde lidové vrstvy často kladly Napoleona vedle Josefa II., avšak jeho úlohu reformátora sehrál pouze v Ilyrsku, severní Itálii a částečně v polských oblastech.[257]

Při hledání universální odpovědi, která by nalezla klíč k Napoleonovým ambicím, u starších i nejmodernějších historiků velmi často zaznívá otázka, zda bylo jeho úmyslem postupnou integrací podmaněných zemí vybudovat celoevropskou, potažmo celosvětovou universální říši. K této úvaze vedlo zejména jeho konstatování: „Můj osud se ještě nenaplnil. Chci splnit to, co zatím bylo jen načrtnuto. Chci evropský zákoník, evropský apelační soud, společnou měnu, stejné váhy a míry, stejné zákony. Ze všech národů Evropy musím udělat jediný…“[258] Těmto slovům by napovídala i jeho snaha o anexi Španělska, Portugalka, Itálie a většiny Německa a Polska, nicméně představa o tom, že Napoleon byl raný architekt moderní evropské myšlenky, je patrně značně zjednodušená. To potvrzuje jednostrannost vojenských požadavků, kontinentální blokáda proti Británii, vyhrazené trhy v Itálii a zneužívání veřejné moci k osobním účelům v podmaněných státech. K jeho postoji k tomuto tématu leccos vypoví i dopis ze srpna 1810, kde bez obalu konstatuje: Francie především.[259] Vše spíš nasvědčuje tomu, že Napoleonovy ambice nebyly podřízeny nějakému dokonalému plánu nebo konceptu, ale spíš se rozvíjely v určitém postupném pragmatickém procesu.[260]

Odraz v umění[editovat | editovat zdroj]

Antoine-Jean Gros: Bonaparte u nakažených morem v Jaffě (1804; Museé Condé Chantilly). Autor obrazu, jenž oslavuje Napoleonovu nebojácnost, soustředil pozornosti na generálovu osobu tím, že na něho nechal dopadat sluneční paprsky, zatímco tragickou stránku výjevu zdůraznil seskupením a gesty postav na pravé straně[58]

Epocha napoleonských válek a fenomenální dráha Napoleonova života zanechaly svůj odraz nejen ve sférách politických a vojenských, ale také na poli uměleckém. Klasicistický sloh z období císařství, který se již na samém počátku svého vývoje stal slohem památníků a výrazem reprezentace císařské moci, byl pojmenován empír a uplatnil se především v nábytku, módě a interiérové dekoraci.[261] Také v malířství vznikla řada stěžejních děl, které byly velmi často pořízeny na objednávku samotného Napoleona, jemuž šlo především o oslavu své vlastní osoby.[262] K nejvýznamnějším autorům v jeho službách patřil zakladatel klasicismu ve francouzském malířství Jacques-Louis David, který jako nadšený čtenář antické literatury nabyl přesvědčení, že v Napoleonovi lze spatřovat antického héroa a stal se jeho nadšeným přívržencem.[263] V roce 1804 jej první konzul jmenoval svým prvním malířem a v roce 1808 byl za obrazNapoleonova korunovace jmenoval důstojníkem čestné legie.[264] K dalším jeho známým dílům patří obrazy Bonaparte překračující Alpy (1800) a studie Napoleona v pracovně v Tuilerijském paláci. K neméně slavným malířům napoleonského období náleží Davidův žák Antoine-Jean Gros, jenž se s Bonapartem seznámil v Milánu. Zde od generála Italské armády získal zakázku na obraz Bonaparte u Arcole. Po návratu do Paříže byl vybrán pro zobrazení bitvy u Nazaretu, oslavující generála Junota, to však na Napoleonovo přání nedokončil a místo něj ztvárnil obraz Bonaparte u malomocných v Jaffě. K dalším jeho pracím patří Bitva u Abukiru (1806), Napoleon u pruského Jílového (za něj byl dekorován řádem čestné legie), Bonaparte promlouvá k vojsku před bitvou u pyramidSetkání Napoleona s císařem Františkem I. po bitvě u Slavkova atd.[265] Uměleckou interpretací Napoleona, jeho významných činů, příslušníků klanu Bonapartů i vojáků jeho armád, se zabývala celá plejáda domácích výtvarníků nejen za éry císařství, ale i v dalších letech po císařově smrti. Mezi tyto malíře patří například François Bouchot, Nicolas-Antoine Taunay, Édouard Detaille, François-Gabriel Lépaulle, Horace Vernet, Paul Delaroche ad. Stejné náměty ve svých mnohdy značně nacionalistických dílech zobrazovala i řada zahraničních autorů, mezi nimiž čelní místo zastává Španěl Francisco Goya (Poprava v La MoncloaEl Dos de Mayo), Angličané Ernest Crofts a Robert Alexander Hillingford ad. Svůj ohlas zanechal Napoleon i v oblasti architektury. Mezi nejvýznamnější projekty vybudované na jeho oslavu patří zejména Vendômský sloup aVítězný oblouk v Paříži. Prve jmenované dílo na svém vrcholu nese Napoleonovu sochu a lze jej považovat za kopii Trajánova sloupu v Římě. Návrh Vítězného oblouku vypracoval architekt Jean-François Chalgrin a nejvýznamnější skulptury na něm vytvořili James PradierFrançois Rude, Jean-Pierre Cortot a Antoine Étex. Toto mistrovské dílo klasicistické architektury je pozoruhodné nejen pro svou věrnost antickým formám, ale také pro své umístění.[266]

Osudové ženy[editovat | editovat zdroj]

Napoleon, jediný kohout na hnojišti. Karikatura, beroucí si na mušku císařovu posedlost jeho druhou a mnohem mladší manželkou. Oproti svým zvyklostem se v prvních týdnech a měsících po uzavření sňatku od své choti ani nehnul a snažil se jí z očí číst každé přání ještě dřív než jej vyslovila. Jeho starostlivost se ještě znásobila když zjistil, že Marie Luisa je těhotná[267]

Kromě politiky, válek a naplňování nekonečných ambicí, hrály v Napoleonově životě důležitou roli i ženy. Jeho první dětskou láskou prý byla dívenka Giacominetta, ještě v rodném Ajacciu.[12] První sexuální zkušenost zřejmě zažil v listopadu 1787 v Paříži s prostitutkou vykonávající své řemeslo poblíž Palais-Royal.[268] První větší milostnou avantýru prožil s jistou madame Naudinovou ještě v Auxone.[269] Další ženou v pořadí byla Luise Turreauová, s níž se setkal v garnizoně v Nizze, kam přijela spolu se svým manželem. Avšak skutečně první Napoleonovou femme fatale byla Desirée Claryová, dcera Marseillesského obchodníka s hedvábím. Její starší sestru pojal za manželku jeho bratr Josef a také Napoleon se netajil s tím, že má podobné záměry s Desirée. Avšak v Paříži se setkal s vdovu Josefínou Beauharnaisovou a jeho první láska vzala záhy za své. Desirée se po čase vdala za generála Bernadotta a roku 1818 se stala švédskou královnou. Napoleon byl Josefínou naprosto učarován a nedlouho po jejich seznámení jí učinil nabídku k sňatku. Přestože city nebyly oboustranné, svolila a 9. března 1796 byli oba sezdáni při občanském obřadu. Krátce nato Napoleon odcestoval do Itálie a jeho manželka se začala milostně stýkat s jistým Hippolytem, s nímž udržovala milostný poměr do doby, než její manžel odcestoval do Egypta. Zde si mladý generál, deprimovaný Josefíninými poklesky, vyhlédl manželku jednoho ze svých důstojníků jménem Pauline Fouresová, přezdívanou Bellilote. Přestože tato avantýra vydržela oběma milencům zhruba půl roku, stala se příčinou prolomení Napoleonovy fascinace Josefínou.[270] V době, kdy se stal prvním konzulem mu proto nebylo již zatěžko začít si s patnáctiletou divadelní hvězdou, kterou sám přezdíval Georgina. Jejich intimní vztah trval dva roky a následovnicí mladičké herečky se stala jedna z dvorních dam jeho manželky Antoinette Duchâtelová. Oba milenci se stýkali několik let, avšak Napoleon nakonec romanci ukončil, neboť jeho milenka se své vítězství nad císařovnou snažila demonstrovat celému světu a takové chování nestrpěl. Další významnou metresou se stala Eleonore Dénuelle De la Plaigne, kterou mu „do postele“ nastrčila jeho sestra Caroline, jejíž záměrem bylo (zřejmě) znepříjemnit život své švagrové.[271] Celé toto císařovo milostné dobrodružství bylo založeno pouze na ukojení jeho sexuální potřeby,[272] avšak netrvalo dlouho, dívka otěhotněla a porodila syna, jemuž dala jméno Léon. Tento levoboček konečně vyřešil císařovu nejistotu, zda je příčinou prozatím neplodného manželství s věkově starší partnerkou on. Zhruba v době, kdy se mu narodil první nemanželský syn, navázal ve Varšavě intimní poměr s hraběnkou Walewskou. I tento románek trval po několik let (viz výše) avšak poté, co polská šlechtična porodila syna Alexandra, musela své místo přenechat císařově novomanželce Marii Luise.

V období mezi sňatkem s Josefínou a Marií Luisou žil vitální Napoleon velmi promiskuitním životem a vystřídal nepřeberné množství milenek, které přitahovalo jeho charisma i nimbus císaře a neporazitelného vojevůdce. Prozaik Stendhal nám zanechal zajímavý popis většiny těchto schůzek:

Císař, který při sobě obvykle nosil svůj kord, seděl u stolu a podepisoval své nekonečné dekrety. Když se u něho ohlásila nějaká dáma, požádal ji, aby na něho počkala v posteli, aniž vzhlédl od svého pracovního stolu. O něco později ji doprovodil se svícnem v ruce ze své ložnice a vrátil se ke své práci, k dalšímu čtení a podepisování nekonečných dekretů. Hlavní část takového dostaveníčka netrvala déle než tři minuty. Návštěvnice, které po těchto třech minutách posílal pryč, bývaly jeho chováním pobouřeny…
— Stendhal[273]

Otázky strategie, taktiky a vojenství[editovat | editovat zdroj]

Napoleonova socha ve městěCherbourg-Octeville

Napoleonova teorie i praxe ve výše jmenovaných tématech, zanechala ve své době nesmazatelnou stopu, která byla následovaná ještě dlouhou dobu po jeho pádu. Sám byl autorem mnohých pouček a definic, avšak ne vždy se jimi sám doslova řídil. Tak kupříkladu vzalo po bitvě u Budyšína v roce 1813 (viz výše) za své tvrzení, jímž v souladu se svým ofenzivním myšlením prosazoval: „Začínej tažení po zralé úvaze, ale když je začneš, bojuj do krajnosti o to, aby sis nedal iniciativu vyrvat z rukou.“[168] Své myšlenky v tomto oboru nikdy systematicky nesepsal, ale z jeho poznámek bylo vyňato zhruba 115 pravidel, které víceméně obsahují většinu jeho základních úvah o strategii a taktice.[274]

Napoleonova éra byla charakteristická nasazováním obrovských počtů vojsk a on sám proto nepřestával opakovat, že masy rozhodují vše. V této víře definoval vojevůdcovské umění, jež podle něj předně spočívalo v dovednosti vojevůdce sehnat, vyzbrojit a rychle vycvičit velké prapory a vytvořit masové armády, v tom, aby je měl ve chvíli rozhodujícího úderu soustředěny na potřebném místě, aby jich dovedl nešetřit, je-li to k vítězství nutné, aby se nevyhýbal bitvě a neodkládal ji, má-li své síly soustředěny, nýbrž aby hledal co nejrychlejší rozhodnutí jakmile se objeví nějaké vyhlídky na vítězství a konečně aby nalezl v nepřátelské sestavě místo, proti němuž je třeba vést rozhodující úder.[275] Úlohu štěstí a náhody ve válce Napoleon nepopíral, avšak spíš zastával názor, že více záleží na vojevůdcových schopnostech, intelektu, vědomostech, pohotovosti, vynalézavosti a schopnosti k metodickým operacím.[275]

Válka samotná měla být podle Napoleona metodická, tj. hluboce promyšlená a jedině tehdy mohla mít naději na úspěch.[276] Sám rozuměl mapě a uměl ji užívat jako nikdo jiný[277] a dokázal proto ještě před počátkem samotného tažení důkladně naplánovat pohyby jednotlivých sborů, trasy zásobovacích linií i odhadovaný postup nepřítele. Takto se snažil vyhrát tažení už před první bitvou.[274] Jakmile se pak dostal do kontaktu s protivníkem, pokusil se jej za pro sebe výhodných podmínek vmanévrovat do rozhodující bitvy a zničit živou sílu jeho polních armád. Teprve posléze se zabýval obsazováním nejdůležitějších strategických a politických středisek okupované země.[278] Svou asi nejzásadnější koncepci pro dosažení výhodných podmínek převzal od francouzského důstojníka jménem Pierre-Joseph de Bourcet a vlastním přičiněním ji přivedl k dokonalosti. Jednalo se o koordinované pohyby několika armádních sborů (batallion carré), jež samostatně operovaly na širokém území a znemožňovaly nepříteli odhadnout, kam směřuje Napoleonův hlavní úder. Tyto sbory byly složeny z několika divizí, přičemž každá z nich disponovala všemi druhy zbraní. V praxi byl každý sbor schopen čelit den nebo dva nepřátelskému náporu a poskytnout tak čas ostatním kolonám armády sevřít protivníka z různých stran.[279]

Kdykoliv se Napoleonovi naskytla vhodná příležitost, zkombinoval rychlý přesun s klamnými manévry, aby obešel křídla nepřátelské armády a přiblížil se k její komunikační linii. Následně se stočil a přiměl protivníka k boji v nevýhodném postavení.[274] Tímto dokázal, že obchvat nepřátelské armády má smysl jen tehdy, když dosáhne protivníkova týlu a když tento obchvat vede k bitvě, do níž zasáhnou i obchvatná vojska.[280] Takto vznikl proslavený Manœuvre sur les derrières, jenž od počátku své kariéry Napoleon využil třicetkrát. Jeho principu využíval na několikakilometrové frontě a jeho podstata spočívala v tom, že silné vojsko bojem, či hrozbou útoku vázalo hlavní nepřátelskou linii. Další silná kolona pak pronikla podél protivníkova křídla až k jeho týlu, vytvořila strategickou přehradu nebo bariéru na jeho zásobovací a ústupové linii a přinutila jej k ústupu. Pokud byl manévr proveden včas, mohl vést k nepřítelově porážce či naprostému zničení.[281]

V prvních svých válkách Napoleon rozvíjel taktiku armád francouzské revoluce, vysílal kupředu pohyblivé linie střelců, kteří za podpory dělostřelectva připravovali hlavní úder a uvolňovali cestu útočným kolonám.[282] Obecné veřejnosti asi nejznámější techniku, tzv. „úder taranem“, tedy útok obrovské masy pěchoty postupující v sevřených řadách se záměrem prorazit střed nepřátelského postavení, Bonaparte poprvé použil v bitvě u Wagramu.[283]

S promyšleností sobě vlastní se Napoleon také věnoval morálce armády. Ponechal v platnosti zákaz používání tělesných trestů, neboť jak pravil: „Co možno očekávat od zneuctěných lidí?“ a místo toho se snažil apelovat na čest. Po bitvě svolával vojáky i důstojníky a dotazoval se jich na ty, kdo se nejvíc vyznamenali. Těm pak buď udělil vyšší hodnost, řád či peníze. Všeobecně se spíš spoléhal na odměny než na tresty, avšak pokud došlo na těžká provinění, byli provinilci obvykle rychle odsouzeni k popravě.[284] Pocitu sounáležitosti s vlastí, armádou a jednotkou dosahoval několika způsoby. Proklamacemi, osobním příkladem, kdy byl sám ochoten čelit nepřátelské palbě, plukovními prapory, kterým vojáci kvůli orlům na jejich špicím říkali kukačky, ale rovněž i tím, že jako muž revoluce dokázal projít mezi vojáky, pochválit, připomenout, zažertovat. Historky o tom, jak císař promluvil s prostým vojákem letěly od úst k ústům a on se stával jejich císařem.[285]

Napoleonův literární odkaz[editovat | editovat zdroj]

Jean Auguste Dominique Ingres: Napoleonova apoteóza (1853)

Pokud budou opomenuty Napoleonovy osobní zápisky z jinošských let, lze konstatovat, že poprvé se chopil pera k většímu literárnímu počinu v Auxonne, kde sepsal několik pojednání o balistice, mezi něž patří např. Poznámky z Pamětí markýze de VellièrePrincipy dělostřelectví či Zápis o rozmístění děl při vrhání bomb.[286] V jeho sešitech lze nalézt historická pojednání o dějinách Anglie, poznámky o dějinách panování pruského krále Fridricha II., poznámky o dějináchSorbonny a mnohé další. Do tohoto období patří též několik jeho beletristických pokusů i pokročilých prací a filosoficko-politických studií,[287] jež jsou velmi rozmanité žánrem i charakterem. Jmenujme kupříkladu novely Hrabě Essex (1788),Prorokova maska (1789), Dialog o lásce (1791), Řeč o lásce ke slávě a lásce k vlastiTraktát pro Lyonskou akademii, esej, jež se ucházela o literární cenu,[288] Návrhy ústavy společnosti Calotte (1788), filosofické Pojednání o štěstí(Discours sur le bonheur), či do značné míry autobiografický román Glison a Eugénie jehož základem je láska mladého Bonaparta k Desirée Claryové. V roce 1789 Napoleon dokončil nástin dějin Korsiky a dočkal se velmi pochvalné kritiky tehdy populárního spisovatele Raynala, jemuž dal své dílo k posouzení.[24] Jeho asi nejuznávanější písemnou prací však byla novela Večeře v Beaucairu (Le souper de Beaucaire) (1793), již napsal v bouřlivém období před Toulonem. Tuto práci nejprve vydal ze svých skrovných prostředků, avšak zanedlouho byla publikovaná na náklady státu a upřela na něj pozornost vedoucích mužů v Paříži.[289] Z dalších let se historii uchovalo nesmírné množství Napoleonových dopisů příbuzným, přátelům a zejména Josefíně. Tato korespondence byla za panování jeho synovce Napoleona III. shromážděna a vydána ve dvaatřiceti svazcích.[290] Za určitou formu literární činnosti lze také považovat psaní proklamací a mnohdy velmi propagandistických bulteinů, jimiž předkládal veřejnosti svůj vlastní pohled na dosažené úspěchy i neúspěchy. Jedna z posledních dochovaných památek na Napoleona, jsou jím diktované paměti (Mémorial de Saint-Hélène), které na Svaté Heleně sepsal a posléze ve Francii v roce 1823 vydal jeho přítel Emmanuel de Las Cases.[290] Toto několikasvazkové dílo však nemá objektivní historickou hodnotu, neboť je odrazem Napoleonova záměru, aby si budoucnost vytvořila o událostech představu podle jeho přání.[291] Zajímavé však jsou jeho hojné poznámky a diktáty, jež na místě svého druhého exilu vedl o válkách, vojenském umějí jiných vojevůdců (Caesara, Turenna, Fridricha Velikého) a vojenství vůbec.[292]

Císař versus papež[editovat | editovat zdroj]

Součástí dědictví, které Napoleon získal po zmatcích Velké francouzské revoluce, byl rozkol v církvi a naprosté odcizení Římu. Po smrti papeže Pia VI., jenž zemřel ve Valence 29. srpna 1799, se Napoleon chopil nabízené příležitosti a z ryze pragmatických důvodů se s novým náměstkem Ježíše Krista Piem VII. pokusil usmířit. Papež byl však velmi obezřetný, neboť od září roku 1800 byly papežské državy okupované francouzskou armádou a k dohodě došlo teprve až po Napoleonově přímém nátlaku. Konkordát byl dohodnut 16. července 1801 a i přes poměrnou stručnost budil dojem rozumného kompromisu.[293] Napoleon v něm uznal, že katolicismus je náboženství velké většiny Francouzů a jako takový mohl být svobodně a otevřeně praktikován v souladu s policejními předpisy. Pius VII. formálně uznal legitimitu konzulární republiky a na oplátku mu bylo přiznáno právo kanonické investitury. Konkordát obsahoval množství dalších ustanovení jak obiskupech i nižším kléru tak o revolučním uspořádání vlastnictví půdy. Do půl roku však Napoleon k listině připojil dalších 77 organických článků, kterými byla svoboda církve v galikánském duchu velmi omezena.[294] Papež, který nebyl požádán o konzultaci, se cítil uražen,[295] přesto nakonec souhlasil s účastí na císařské korunovaci, jelikož si od tohoto kroku sliboval posílení vlastní mocenské pozice a doufal v obnovení papežského státu v dřívějším územním rozsahu.[296] Tomuto požadavku však francouzský císař odmítl vyhovět a papež porušil ustanovení konkordátu tím, že nepotvrdil Napoleonem jmenované biskupy. Zároveň se zdráhal uzavřít s Francií spojenectví proti Anglii a ponechával otevřeny své přístavy britským lodím. Napoleon proto v roce 1808 nechal obsadit Řím a k 2. dubnu téhož roku anektoval ve prospěch italského království provincieUrbinoMacerataAncona a Camerino.[297] Ze strategických důvodů pak dekrety ze 17. května 1809 připojil i zbytek papežských držav k Francii. V reakci na tento čin Pius VII. uveřejnil bulu, jíž uvrhl Napoleona do klatby (11. června). Tím však docílil jen toho, že jej exkomunikovaný císař nechal 6. července zajmout a odvézt do Francie, kde byl po několik let držen ve vazbě. Zpočátku sídlil v Savoně, od roku 1812 pak ve Fontainebleau.[298] V červnu 1811 se Napoleon pokusil papeže přimět k povolnosti svoláním národního koncilu,[299] ničeho však nedosáhl. Nabídl protosvatému otci možnost návratu do Říma, pokud uzná tam dosazenou světskou moc, ale ani tento návrh nebyl vyslyšen.[297] 9. ledna 1813 došlo k oboustrannému formálnímu setkání, jelikož císař potřeboval usmířit alespoň katolíky, kteří pochopitelně nejevili pro zacházení s hlavou církve mnoho sympatií. Oba panovníci si prokazovali vzájemnou zdvořilost, avšak schůzka nepřinesla nic reálného. Císař sice donutil Pia VII. podepsat nový konkordát, ale Řím mu nevrátil (navíc Pius VII. svůj závazek po dvou měsících odvolal[300]).[301] Svého zajatce propustil až v samém závěru prvního císařství 10. března 1814. Do Říma se Svatý otec vrátil 24. května téhož roku

Napoleon Bonaparte dejepis

03.10.2013 10:48

Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804 – 1814 a 1815. Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech jej otec odvezl do Francie, kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, předčasně dokončil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti Toulon (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil royalistické povstání, stal se divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti. Následujícího roku byl na návrh Lazare Carnota jako hlavní opora Direktoria vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii.[1] Zde se chopil nabízené příležitosti, využil revolučního nadšení vojáků a řadou vítězství přinutil rakouský dvůr požádat o mír. V roce 1799, po nepříliš vydařené vojenské kampani v Egyptě, se Napoleon zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později politickými machinacemi přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické kampani do Ruska vojsky VI. spojenecké koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré Napoleonovy snahy skončily porážkou v bitvě u Waterloo, po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově Svatá Helena, kde ve věku jednapadesáti let zemřel.

Za svůj život Napoleon svedl okolo šedesáti bitev, tedy více než Alexandr MakedonskýHannibalCaesar a Alexandr Suvorov dohromady,[2] a po téměř celé další století byla vojenská teorie i praxe posuzovaná podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví.[3] Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné provedl reformu vnitřní správy a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země[4] a dodnes tvoří základ francouzského práva.[5] Avšak Napoleonovo jméno nebývá spojováno jen se superlativy. Kdykoliv je připomínána jeho genialita a obdivuhodná vytrvalost v úsilí o dosažení vytyčeného cíle, nezůstává opomíjena jeho lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky a nástroje.[6] Díky tomuto přístupu sice dokázal ze svého národa získávat i skryté rezervy, avšak další památkou na jeho panování zůstává oběť více než milionu francouzských občanů, padlých na četných evropských bojištích.

 


Komentáře

Napoleon Bonaparte — 1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.