Hector Berlioz

Hector Berlioz

*11.12.1803 – Côte-St. André

†8.3.1869 – Paříž
Ukázky z díla

„Hudba je výrazem vášnivé a nešťastné duše.“

 

Francouzský skladatel a hudební spisovatel. Syn lékaře. Komponovat začal již v šestnácti letech. Zanechal studií medicíny a stal se na pařížské konzervatoři žákem J.-Fr. Leseura a A. Rejchy. Již na konzervatoři složil písně, kantáty (Osm scén z Fausta), orchestrální předehry, jako sedmadvacetiletý Fantastickou symfonii(1830), k níž ho inspirovala herečka Garriet Smithson, jeho budoucí žena. Po několika neúspěšných pokusech získal za kantátu Poslední noc Sardanapalova Římskou cenu. Během pobytu v Římě (1830-1832) vznikly dvě předehry Le Roi Lear a Rob Roy. Po návratu do Paříže pokračoval v práci na symfonii se zpěvem Lélio aneb návrat k životu, již dokončil až roku 1838 (je považována za pokračování fantastické symfonie). Z podmětu N. Paganiniho komponoval Symfonii Harold v Itálii pro sólovou violu a orchestr (1834), k poctě obětí revoluce z roku 1830 Requiem a podle svého uctívaného básníka W. Shakespeara dramatickou symfonii Romeo a Julie (1838). Berliozových symfonických děl se ujal slavný dirigent Francois Antoine Habencek a přičinil se tak o první ( v Paříži poslední) úspěchy Romeem a Julií byl nadšen i R. Wagner. V roce1838 však Berlioz zaznamenal vážný neúspěch s operou Benvenuto Cellinia, marně usiloval o místa profesora skladby na pařížské konzervatoři, na níž byl roku 1839 jmenován pouze konzervátorem knihovny (roku 1850 knihovníkem). Čtyřicátá léta trávil na cestách po evropských hudebních metropolích, nejdříve v Belgii a Německu, poté ve Vídni, v roce 1846 též v Praze, kde řídil na pozvání A.W. Ambrose J.B. Kittla 6 koncertů ze svých skladeb. V Praze se setkal s F. Lisztem, který ve Výmaru provedl operu Benvenuto Cellini (1849). Svůj obdiv k Berliozovi vyjádřil v obsáhlém stetickém eseji o symfonii Harold v Itálii (1855). Berlioz dosáhl značných úspěchů i na koncertech v Petrohradě a v Moskvě (1847). Vznikají nová významná díla, trilogie Ježíšovo dětství na slova z bible (1854), dramatická legenda Faustovo prokletí (1864), jeho samostatnou částí je často hraný Uherský pochod, Te Deum, jedna z vrcholných Berliozových skladeb, je provedeno až roku 1854. Berlioz je v té době vůbec uznáván daleko více v cizině než ve své vlasti. V posledních letech života ho sužovaly nemoci, z větších děl napsal ještě dvě opery, Beatrice et Benedict (1862) A Trojané (1863), jejichž provedení se nedočkal. Na Trojanech si zvláště zakládal. Napsal si k nim libreto podle Virgiliovy Aeneidy sám. Trojané jsou patrně Berliozovou nejlepší operou, nepatří však k jeho vrcholným dílům. Jimi zůstaly především symfonie a kantáty. Pětidílná Fantastická symfonie a čtyřdílná symfonie pro violu a orchestr Harold V Itálii jsou programní skladby. Berlioz v obou dílech po svém sleduje vzor Beethovenův. Závazný program je v nich určen nadpisy jednotlivých vět, jejichž výraz je však oproti Beethovenovi romantický. Berlioz je ve skutečnosti první velký symfonik romantik. Je jím i díky propojení hudby s ideou díla, jíž si buďto sám vybásnil (Fantastická symfonie) nebo ji z hotového literárního díla přijal a hudebně přetvořil (Harold v Itálii podle G.G. Byrona). Fůležitým prostředkem hudebního sdělení je utkvělý motiv (idée fixe), jenž se v průběhu děje neustále proměňuje v partituře barevného orchestrálního zvuku a bohatých harmonií. Berlioz je mistrem orchestrace. To dokazuje i jeho orchestrace Weberova vyzvání k tanci. Berlioz napsal nauku o instrumentaci a orchestraci (1844).

V zjednodušujícím výkladu evropské hudební historie se stal Berlioz pro 19. století zakladatelem programní hudby a učiněn zodpovědným za konflikt mezi zastánci tohoto směru a reprezentanty směru hudby „absolutní“, střetu mezi „wagneriány“, „lisztiány“ a „bruckneriány“ na jedné straně a „brahmsiány“ a přívrženci tohoto skladatele na straně druhé.
“ Jestliže běžný pojem tohoto více než kdy dříve zeleného výhonku hudebního vývoje ještě stále vyvolává u někoho podezření, nespočívá to ve věci samé, nýbrž v povrchnosti, s níž je obvykle posuzována. Programní hudba je považována za něco vynalezeného v jisté konkrétní době, za výplod excentrického Francouze (Berlioze) a geniálního klavíristy (Liszta), za nelegitimní, zvláštní odvětví hudby, jež nemá žádnou souvislost s ostatními hudebními jevy. Z tohoto základního omylu vyrůstá přirozeně celá řada omylů dalších. Programní hudba má kořeny tam, kde je zakořeněna veškerá hudba. Není uměle naroubovanou odnoží na stromu hudebních dějin, nýbrž svěží a silnou ratolestí – možná dokonce nejzdravější a nejživotaschopnější ze všech.“ Tak byla obhajována programní hudba na konci 19. století a nepřekvapí, že vydavatelem řady drobných hudebně-estetických úvah, v nichž vyšla i tato, byl Richard Strauss. Richard Strauss také znovu vydal a o ukázky z hudby své doby doplnil dodnes platnou a uznávanou Berliozovu učebnici instrumentace. A tak jako stál Berlioz na počátku romantismu, zasloužil se i o hudbu dvacátého století, v němž konečně došly uznání i jeho velkoplošné operní koncepce..

 


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *