Jiří Antonín Benda

Jiří Antonín Benda

*30.6.1722 – Staré Benátky

†6.11.1795 – Kostritz
Mladší bratr Františka Bendy (1709-1786), studoval v Kosmonosích a u jezuitů v Jičíně. V obou kolejích se vydatně pěstovala hudba, u jezuitů pak zvláště intenzívně školská hra, v níž se hodně uplatňovaly hudební vložky. Odtud si Benda odnesl znalost působivého řečnického projevu a zásad správné deklamace. Stejně tak na mladého umělce velmi zapůsobil pateticky přednášený vzrušený monolog, v němž spočívala největší působivost jezuitských her. Benda emigroval v roce 1742 společně s rodiči do Berlína. Způsob jeho odchodu z vlasti byl ojedinělý: emigroval legálně, byv s celou rodinou vykoupen od své vrchnosti pruským králem, jehož k tomuto činu vedla úcta k umění Františka Bendy. Od roku 1750 byl Jiří Antonín kapelníkem durynského vévody Friedricha III. v Gotě. Zde setrval až do roku 1778, kdy se pokusil získat ve Vídni místo kapelníka u německé opery, kterou chtěl zřídit Josef II. Vkus vídeňského publika však byla bližší travestie mladého českého hudebníka z teologického semináře Pavla Vranického, nelítostně zesměšňující patos a tragismus Bendovy Medey, než vlastní Bendovo dílo. Roztrpčen vídeňským neúspěchem strávil pak Bedna zbytek života neklidným putováním z místa na místo, zanechal komponování a oddal se filosofickým úvahám.
Zakladatelský význam má Jiří Antonín Benda v oboru melodramu, zvláště svými prvními díly Ariadne auf Naxos (Ariadna na Naxu) a Medea (obě 1775). Přejav samu myšlenku a princip střídání hudby a mluveného slova od J. J. Rousseaua, domyslil je a umělecky dotvořil. Zatímco Rousseau chtěl svou hudbou vytvářet podklad pro pohybovou a mimickou stránku hercova projevu, Bendovým základním požadavkem byla dramatická pravdivost. Jeho tvůrčí záměr byl v podstatě stejný jako Gluckův: chtěl vytvořit nové hudební drama. V nejrozšířenější hudebně dramatické formaci té doby – italské opeře – jednostranně dominovala hudba a všechny ostatní složky se jí podřizovaly. Průkopníci nových uměleckých snah usilovali o vývoj směrem k větší pravdivosti, životnosti, k realismu. Benda vykonal na této cestě krok nejradikálnější. Rozhodl se spojit hudbu a slovo takovým způsobem, aby byla slovu v největší možné míře uchována jeho sdělovací schopnost. Hudba se tím ovšem ocitla v postavení podřízené složky, jejímž hlavním úkolem bylo podporovat dramatický účin textu. Tak se zde v nové podobě a ve značně pokročilé etapě hudebního vývoje znovu objevily v hudebním divadle ony principy, které daly ve Florencii kolem roku 1600 vzniknout prvním operám.
V Bendových melodramech se střídá deklamace s nástrojovým doprovodem, aby ve vrcholných místech zazněly současně. Orchestrální mezihry, většinou jen několika taktové, se v zájmu dramatické pravdy a účinnosti musely co nejúže pojit svým výrazem k citovému obsahu přednášeného monologu. Aby udržel soudržnost hudebního a dějového proudu, z nichž jenom druhý plynul bez přerušení, používal Benda originálním způsobem principu tematické práce. Několik základních témat je vázáno na hlavní osoby či situace dramatu a používá se jich po způsobu příznačných motivů, jak s nimi o mnoho desetiletí později pracovalo 19. století. Dramatičnost Bendova Ariadny na Naxu a Medey silně zapůsobila i na Mozarta. Když získal v roce 1778 předběžnou objednávku na kompozici melodramu, psal svému otci: „Víte přece, že Benda byl vždy mým miláčkem mezi luteránskými kapelníky; tato dvě díla mám tak, rád, že je vozím s sebou. Představte si tedy moji radost, že bych měl nyní dělat to, po čem jsem tak toužil!“ V roce 1782 poznal Bendovu Ariadnu básník Friedrich Schiller; podle jeho vlastních slov se ho dílo zcela zmocnilo, jako by nikdy neviděl něco podobného. Dramatické vlohy Bendovy se uplatnily i v jeho singspielech, z nichž nejúspěšnější byl Der Dorfjahrmarkt (Vesnický trh) z roku 1775. Při zpracování shakespearovského příběhu Romeo a Julie byl Benda až příliš omezen skromnými podmínkami, za nichž skladba vznikala; měl k dispozici jen dva soprány, dva tenory a dvě role mluvené. Hudebně dílu dominuje part Julie. Své kompoziční zkušenosti z dramatické oblasti přenášel Benda i do děl instrumentálních, zvláště do klavírních sonát. Na tomto poli mohl ostatně navázat na obdobné snahy C. Ph. E. Bacha. Snahou obtížit hudební proud instrumentálních skladeb mimohudebními významy („obsahovost“) se Benda vydal tím směrem, na který se později celou vahou své tvůrčí osobnosti napojil Ludwig van Beethoven.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.