Antonio Vivaldi

Antonio Vivaldi
*4.3.1678 –   Benátky †28.7.1741 –  Vídeň Ukázky z díla Italský skladatel a houslista. Jeho otec, Giovanni Battisla, původním povoláním holič, se vypracoval v houslové hře natolik, že byl r. 1685 přijat do orchestru sv. Marka v Benátkách. Byl prvním učitelem houslí svého syna Antonia, který vedle toho do svých 12 let studoval varhany a hudební teorii u Giov. Legrenziho. Již r. 1693 rozhodl Giov. Batt. Vivaldi asi ze sociálních důvodů, že se jeho syn stane duchovním a tak byl 18. září 1700 Antonio vysvěcen na jáhna a 23. března 1703 na kněze. Relativně dlouhý odstup mezi oběma svěceními se někdy vysvětluje studiem mladého Antonia mimo Benátky, snad studiem u A. Corelliho v Římě. Jen asi půl roku sloužil mše v kostele San Giovanni in Oleo a v září 1703 byl jmenován učitelem na konzervatoři „Ospedale della Pietà“ s titulem „Maestro di violino“ a od r. 1709 „Maestro de’concerti“. V církevním svazku zůstal po celý svůj život jako světský kněz a pro své rusé vlasy dostal přezdívku „il prete rosso“ (rudý kněz). Jeho skutečný vztah k církvi však dokumentuje tato historka: „Jednoho dne, když Vivaldi sloužil mši, napadlo ho fugové téma. Okamžitě opustil oltář, u něhož celebroval a odešel do sakristie, aby si téma napsal; potom se vrátil zpět a sloužil dále mši až do konce“. Na štěstí svatá inkvizice jednala s Vivaldim jen jako „s bláznivým muzikantem“ a omezila se na to, že mu zakázala sloužit mši. 1713 byla Vicenza svědkem úspěšné premiéry prvního operního díla A. Vivaldiho „Ottone in Villa“. V témže roce (oficiálně však až od r. 1715) převzal úřad impresária v benátském divadle SanťAngelo. Je obdivuhodné, jak se Vivaldi dovedl vyrovnat se všemi těžkými úkoly pedagoga, skladatele (v té doběměl již za sebou úspěchy se svými houslovými sonátami a koncerty) i výkonného umělce. V práci impresária musel řešit nejen problémy organizačního rázu, na nichž závisela prosperita divadla, ale i otázky spletitých divadelních intrik, jak to umělecké zákulisí s sebou přináší. V letech 1719 – 1722 byl Vivaldi ve službách markraběte Philippa von Hessen-Darmstadt. Vivaldi se vrátil do Benátek, ale v příštích letech byl vlastně stále na cestách, než aby se dalo mluvit o nějaké trvalé práci na Ospedale. Historicky podchycené cesty jsou patrně jen částí Vivaldiho pobytů v mnoha italských městech i v zahraničí v souvislosti s prováděním jeho skladeb (Řím, Florencie, Verona, Francie, Německo, Holandsko). Velmi vřelý vztah měl Vivaldi k Praze a k dalším českým městům. Pro hraběte Františka Antonína Šporka napsal několik oper, které byly provedeny v jeho divadle v Kuksu. Rovněž styky s hrabětem Morzinem jsou prokazatelné x 1740 realizoval svou poslední cestu, jejímž cílem byla Vídeň. Tam 28. července 1741 zemřel a téhoždne byl pochován. Pohřeb prý byl velmi skromný a svědčil o nuzných poměrech na sklonku jeho života. Jméno Ant. Vivaldiho je nesmazatelně zapsáno v hudební historii v souvislosti se zdokonalením formy houslového koncertu po Torellim a Albinonim. Již počet 454 koncertů pro různé nástroje, z nichž je 241 pro housle, smyčce a B.c., 28 pro 2 housle, dokazuje, jakou důležitost Vivaldi této formě přikládal. Také violoncellový repertoár obohatil Vivaldi o 27 sólových koncertů, 9 sonát a o koncert pro 2 violoncella. Všeobecně známé jsou sonáty 1- 6, pocházející asi z první poloviny skladatelova života a nesoucí vlivy Corelliho, k nimž se v r. 1975 přiřadily v novodobém vydání další tři. Sonáty nejsou technicky příliš náročné, jejich tónový rozsah jde jen do a1, nevyžadují vůbec palcovou polohu, obtížnější jsou jen pro pravou ruku velké intervalové skoky, někdy i přes 4 struny. Violoncellové koncerty na rozdíl od sonát svou rozmanitou obtížností skýtají bohatou možnost výběru pro instrumentalisty na různých stupních technického vývoje. Celé Vivaldiho dílo je dosud dosti nepřehledné. I když se za posledních pár desítiletí hodně udělalo pro jeho upřesnění, přesto se nepodařilo vytvořit jednotnou evidenci skladeb. Petersovo německé vydání má označení francouzské provenience (Marc Pincherle: Antonio Vivaldi et la musique instrumentale – Inventaire thématique, Paříž1948; PV = Pincherle -Verzeichnis), ruská vydání používají číslování podle italského katalogu (Antonio Fanna: Antonio Vivaldi – Catalogo Numericko -Tematico delle Opere Strumentali, Milán 1968). Snad nejúplnější seznam (celkem 748 skladeb) pořídil Peter Ryom, podle něhož eviduje Vivaldiho skladby Edition Kunzelmann (Peter Ryom: Verzeichnis der Werke Antonio Vivaldis, Lipsko 1974, RV = Ryom-Verzeichnis).
Šest sonát pro violoncello a basso continuo (cembalo, klavír), ve všech sonátách stejné označení vět: Largo – Allegro – Largo – Allegro). Čís. 1 B dur RV 47, čís. 2 F dur RV 41, čís. 3 a moll RV 43, čís. 4 B dur RV 45, čís. 5 e moll RV 40, čís. 6 B dur RV 46, Salabert, Paříž 1916 (Marguerite Chaigneau, realizace bassa continua W. Morse Rummel); International Music Company, New York 1955 (Leonard Rose, realizace b.c. Luigi Dallapiccola); Schott, Mohuč 1958 (Walter Kolneder, Klaus Storck); G. Schirmer, New York 1959 (Nikolai Graudan); Peters, Lipsko 1960 (Diethard Hellmann, rev. vc. partu Walter Schulz). Sonátačís. 5 e moll vyšla také ve sborníku Klassičeskije sonaty, Muzgiz, Moskva 1954. Tutéž sonátu pro violoncello a kytaru vydal Werner Kämmerling (P. J. Toner, Rodenkirchen a. Rhein 1978). Tutéž sonátu upravil a pod názvem „Koncert“ vydal Paul Bazelaire (A. Leduc, Paříž 1942). Tre sonate per violoncello e basso continuo (sonáty čís. 7 – 9), Amadeus Verlag, Wintherthur 1975 (Walter Kolneder a Claude Starck): Sonáta I. g moll. čís. 9 RV 42 (Preludio. Largo – Allemanda. Andante – Sarabanda. Largo -GigaAllegro). Sonáta II. a moll. čís. 7 RV 44 (Largo – Allegro poco – Largo -Allegro). Sonáta III. Es dur, čís. 8 RV 39 (Larghetto -Allegro – Andnnte – Allegro). Koncerty pro violoncello, smyčce a cembalo (koncerty jsou označeny podle katalogu Antonia Fanny a Petra Ryoma): Koncert C dur (Allegro – Largo – Allegro), F. III. n. 8, RV 398 Ricordi, Milán 1955 („Instituto Italiano Antonio Vivaldi“, zakladatel Antonio Fanna, umělecké vedení Gian Francesco Malipiero); Muzyka, Leningrad 1979 (vydalA. Nikitin podle Malipierovy edice spolu s koncertem F dur, F.III. n. 11, RV 412). Koncert C dur (Allegro – Largo – Allegro), F. III. n. 6, RV 399 Ricordi, Milán 1956 (Malipiero); Ed. Kunzelmann, Adliswil/Curych – Ed. Musica, Budapešť 1980 (István Máriássy a Árpád Pejtsik); partitura u téhožnakladatele 1980. Koncert C dur (Allegro – Largo – Allegro con molto), F. III. n. 3, RV 400 Ricordi, Milán 1955 (Malipiero). Koncert c moll (Allegro non molto- Adagio -Allegro ma non molto), F. III. n. 1, RV 401 Ricordi, Milán 1947 (Ephrikian); Muzyka, Moskva 1967 (A. Vasilevová). Koncert c moll (Allegro -Adagio – Allegro), F. III. n. 27, RV 402 Ricordi, Milán 1973 (Zobeley). Koncert D dur (Allegro – Andante e spiritoso – Allegro), F. III. n. 16, RV 403 Ricordi, Milán 1957 (Malipiero). Koncert D dur (Allegro – Adngio affettuoso – Allegro), F. III. n. 20, RV 404 Ricordi, Milán 1970 (Malipiero); Schott, Mohuč 1951 (Eugen Rapp); partitura u téhož nakladatele 1951. Koncert d moll (Allegro -Adagio – Allegro), F. III. n. 24, RV 405 Ricordi, Milán 1973 (Zobeley). Koncert d moll (Allegro non molto -Andante – Minuetto), F. III. n. 7, RV 406 Ricordi, Milán 1956 (Malipiero); partitura Eulenburg, Lipsko. Koncert d moll (Altegro -Largo – Allegro), F. III. n. 23, RV 407 Ricordi, Milán 1973 (Zobeley). Koncert Es dur (Allegro non molto – Largo -Allegro), F. III. n. 5, RV 408 Ricordi, Milán 1955 (Malipiero). Koncert e moll (Adagio.Allegro molto – Allegro -Allegro), F. XII. n. 22, RV 409 Ricordi; Milán 1934 (Alberto Gentili) – v 1. větě je v partu bassa continua předepsán fagot. Koncert F dur (Allegro – Largo- Allegro), F. III. n. 17, RV 410 Ricordi, Milán 1957 (Malipiero); Muzyka, Leningrad 1971 (vydal A. Nikitin podle Malipierovy edice pod názvem „Dva koncerty“ spolu s koncertem a moll, F. III. n. 4, RV 422). Koncert F dur (Allegro – Largo – Allegro molto), F. III. n. 14, RV 411 Ricordi, Milán 1957 (Malipiero); Muzyka, Leningrad 1977 (vydal S. Roldugin spolu s koncertem a moll F. III. n. 13, RV 421). Koncert F dur (Allegro -Larghetto – Allegro), F. III. n. 11, RV 412 Ricordi, Milán 1955 (Malipiero); Muzyka, Leningrad 1979 (vydal A. Nikitin podle Malipierovy edice spolu s koncertem C dur, F.III. n. 8, RV 398). Koncert G dur (Allegro – Largo – Allegro), F. III. n. 12, RV 413 . Ricordi, Milán 1957 (Malipiero); International Music Company, New York; Muzyka, Moskva 1966 (M. Rostropovič); Ed. Musica, Budapešť 1967 (Vera Dénes a Oliver Nagy); partitura Eulenburg, Lipsko. Koncert G dur (Allegro molto – Largo -Allegro), F. III. n. 19, RV 414 (1. věta má dvě verze, 2. verze je v Ryomově seznamu podčís. 438) Ricordi, Milán 1960 (Malipiero); Muzyka, Leningrad 1980. Koncert G dur (Allegro -Siciliana – Allegro), F. III. n. 22, RV 415 Ricordi, Milán 1973 (Zobeley). Koncert g moll (Allegro – Largo – Allegro), F. III. n. 26, RV 416 Ricordi, Milán 1973 (Zobeley). Koncert g moll (Allegro – Andante – Allegro), F. III. n. 15, RV 417 Ricordi Milán 1957 (Malipiero); Muzyka, Moskva 1968 (M. Rostropovič); International Music Company, New York. Koncert a moll (Allegro -Largo – Allegro), F. III. n. 18, RV 418 Ricordi, Milán 1957 (Malipiero); Peters, Lipsko 1968 (Walter Kolneder; 2. věta má název Andante); Muzyka, Leningrad 1982 (vydal A. Nikitin podle Malipierovy edice). Koncert a moll (Allegro -Andante – Allegro), F. III. n. 10, RV 419 Ricordi, Milán 1956 (Malipiero). Koncert a moll (Andante – Adagio – Allegro), F.III. n. 21, RV 420 Ricordi, Milán 1973 (Zobeley). Koncert a moll (Allegro non troppo – Largo -Allegro), F. /II. n.13, RV 421 Ricordi, Milán 1957 (Malipiero); Muzyka, Leningrad 1977 (vydal S. Roldugin spolu s koncertem F dur, F. III. n. 14, RV 411). Koncert a moll (Allegro – Largo cantabile – Allegro), F. III. n. 4, RV 422 Ricordi, Milán 1956 (Malipiero); Peters, Lipsko 1960 (Walter Schulz); Ed. Musica, Budapešť 1971 (Lászlo a Imre Mezö); Muzyka, Leningrad 1971 (vydal A. Nikitin podle vydání Ernst Reinhardt Verlag, Mnichov/Basilej 1955 pod názvem „Dva koncerty“ spolu s koncertem F dur, F. III. n. 17, RV 410),. partitura Nagel, Kassel 1952 (Walter Upmeyer). Koncert B dur (Allegro – Largo-Allegro), F. III. n. 25, RV 423 Ricordi, Milán 1973 (Zobeley). Koncert h moll (Allegro non molto – Largo – Allegro), F.III. n. 9, RV 424 Ricordi, Milán 1956 (Malipiero); Muzyka, Moskva 1971 (A. Vasilevová). Koncert g moll pro 2 violoncella, smyčce a cembalo (Allegro – Largo -Allegro), F. III. n. 2, RV 531 Ricordi, Milán 1950 (Malipiero); International Music Company, New York 1952 (G. F. Ghedini; 2. věta má název Adagio); Muzyka, Leningrad 1972 (A. Nikitin). Koncerty pro violoncello a klavír nebo orchestr – úpravy: Koncert e moll (Large- Allègre – Lent et expressif alla siciliana -Vif), RV 40, orig. sonáta e moll pro violoncello a klavír čís. 5, A. Leduc, Paříž 1942 (arr. Paul Bazelaire); partitura (vc. a smyčce) u téhož nakladatele 1942. Koncert G dur (Allegro assai – Largo cantabile – Allegro), RV 299, orig. pro housle, Muzgiz, Moskva 1959 (G. Bostrem). Koncert a moll (Allegro – Adagio – Allegro), RV 522, orig. pro 2 housle, Muzgiz, Moskva 1954 (A. Stasevič, rev. vc. partu G. Kozolupovová).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.